Dušan Holý

(25. dubna 1933, Hrubá Vrbka – 2. ledna 2025, Brno)

Dopis příteli.

„Ej, co było, je aj včíl, ej, co bude, už było, šak to umírání nemine žádného.“

Milý Dušane, umírání nemine žádného, jak napsal v písni tvůj a Lubošův otec Martin.

K Tvým osmdesátinám jsem u Větrného mlýna v Kuželově říkal, že „Dušan Holý je úhelným kamenem všeho dění tady na Horňácku. Každý, kdo se bude chtít seriózně zabývat smyslem, vizí a vůbec vším, co se týká pěsničky a lidové kultury v rovnováze citu, srdce a vzdělání, bude se muset opírat o tento kameň.“ Ta chvíle je zde. Jak pravil Tvůj žák Petr Mička, od této chvíle se musí folklorismus dělit na svět před Dušanem Holým a po něm. A když mluvím o tom úhelném kamenu, nemyslím tím hledání výmluv a způsobů, jak ho obejít. Mám na mysli ten nepostradatelný základní bod stavby. K CD připravenému k Tvým sedmdesátinám nestorem rozhlasové folkloristiky Jaromírem Nečasem (kterého jsi žertem nazýval svatebním otcem, protože vám s Lidkou vypravil v Brně svatbu) jsem napsal: „Olympem Horňáků je Velká Javořina v Bílých Karpatech. Z rodné chalupy Holých v Hrubé Vrbce na její vrchol mají dost daleko. Blíž měl Dušan Holý k legendárním hudcům z rodu Ňorků, a nejblíž k muzice Jožky Kubíka, pár kroků. Připočtěte si zpěvnost a muzikálnost celého jejich rodu (…), a nakonec i dobu. Ta přála tomu, že se vznikem profesionálního folklórního rozhlasového tělesa, jakým byl Brněnský orchestr lidových nástrojů, zaznamenával projev a růst Dušana Holého zvěčnělý redaktor Jaromír Nečas.“  Vždycky mne fascinovalo, jak osvícené jste měli s Lubošem rodiče, když Vás vedli k hlubokému vztahu k rodnému kraji, k jeho duchovní lidové kultuře a taky k úctě k jejím nositelům. Už jen chování k primáši Joženovi Kubíkovi, kterému jste vykali a říkali Majstre, v časech, kdy se na Horňácku Romům a starým pannám tykalo. Tady jsou základy Tvého průlomového přístupu k profesi národopisce. Představte si, jak vypadala Hrubá Vrbka ve třicátých letech minulého století, v časech hospodářské krize, a tady, z rodiny soustružníka a učitelky z malé kotovicové chalupy vzešly dvě takové osobnosti. Luboš, mezinárodně uznávaný veterinář (dochtor němých tvárí, jak říkal Rom Jožka Kubík) a Dušan, mezinárodně respektovaný etnomuzikolog. Oba zpěváci nad zpěváky. To v Tvém případě bylo umocněno neuvěřitelně hlubokým prožitkem při zpěvu, schopností každou píseň podávat tak, že doslova vyrvala člověku srdce z těla. Někdy jsem v úžasu ani nedýchal, jak jsi chodil při zpěvu nad propastí lidských citů. Ale nikdy s rukama v kapsách, jak by dodal Jaromír Nečas! Uznával jsi při přístupu k lidové písni a její interpretaci tvůrčí vklad. Tradice není strážení popela, ale foukání do ohně.

Dušan Holý byl dekorován 28. října 2002 prezidentem Václavem Havlem jako vědec etnomuzikolog a první představitel lidové kultury po listopadu 1989 medailí za zásluhy o Českou republiku v oblasti kultury.  Mám dojem, že jeho osobnosti Horňácko mnohé dluží, jeho pohledu na neromantizující podobu lidové duchovní kultury, objevnost jeho přístupu, kombinovanou s odpovědností k odkazu předků, láskou a pokorou k horňáckým hudcům, zpěvačkám a zpěvákům, tanečnicím a tanečníkům. Menší splátkou toho dluhu by bylo nalezení důstojných prostor a podmínek dokumentačního střediska horňáckého folkloru. Myslím, že by symbolicky mohlo nést Tvoje jméno. Jako závazek i poctu Tvému dílu. Dílu vycházejícímu z lidskosti, z nejlepších tradic humanismu. Moje valašská babička Štěpánka se modlila, abych měl všechny dary Ducha svatého. Ale vždycky dodávala – nebo aspoň nekeré.
Je sedm darů Ducha svatého; jsou to: moudrost, rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží.  Doplňují a přivádějí k dokonalosti ctnosti těch, kteří je přijímají. „Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové … Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi.“

Myslím, že Ty jsi, Dušane, měl v rovnováze i síle všechny dary. Tak nás Tvoje smrt staví před otázku, jak zacházet s Tvým odkazem, jak naplňovat Tvoje dědictví a neselhávat. Protože jedna věc je dojímat se a mluvit, druhá konat, činit.
V Písmu se také píše: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ Tedy, abychom byli užiteční! Tato otázka dnes vyvstává před celým Tvým milovaným Horňáckem, před jeho aktivní folklórní částí především.

Uzavírám to citátem z Tvojí ikonické knihy Mudrosloví primáše Jožky Kubíka: „Sú zpěváci – zpěvci. To šecko není to samé. Každý zazpívá.  Ale jak zazpívat! On zazpívá, ale jak! Dyž to ten národ nebaví. Život temu národu dat. To není šecko, hrát. Ten život!!!“

Děkujeme Ti, Dušane, že jsi dával život temu národu.

„Ej, Bretisłávku, dyby enom ty moje nožky tady rozchodili, chodit dybych  mohl!“ To byl jeden z posledních telefonátů z nemocnice, plný odhodlání. V tom posledním, na Štědrý den, jsi procítěně z hlavy odříkal vánoční vinš, který jsi před lety zaznamenal v rodině Pavlinců – Bosíků v Javorníku. Nenapadlo mne, že to je rozloučení. „…abysme sa šecí jedenkrát mohli s týmto narozeným Kristem Pánem v nebi radovati . Ámen.“ Tak to končí. A pro Tebe začíná.

Bylo mi ctí Tě znát, být Tvým přítelem, občas se s Tebou radit i spolupracovat, či jen tak posedět, pozpěvovat a smát se u vína nebo horňácké živé vody, jak jsi říkal. Tvůj věčný pobyt mezi námi je v našich srdcích ukotven díky Tvým písním, Tvému zpěvu. Máme Tě rádi, čest Tvojí památce.

Břetislav Rychlík

Jiří Rohel

(24. srpna 1949, Staré Město – 14. září 2025, Velehrad)

MUDr. Jiří Rohel, praktický lékař ve své velehradské ordinaci, fotograf, v mládí tanečník souboru Hradišťan, milovník hudby, hor, náš úžasný kamarád a přítel a v neposlední řadě jeden z pilířů Spojených velehradských sléváren s. r. o. Těch pomyslných sléváren, kde Otmar Oliva s přáteli odlil stovky Olivových soch, které zdobí veřejné i sakrální prostory mnoha kostelů a kaplí po celé Evropě i dál. Jiří Rohel léčil tělo i duši mnoha pacientů. Nejen jako lékař a umělec – fotograf, ale hlavně jako člověk plný pozitivní energie ochotný (a schopný) naslouchat a pomoci komukoliv, kdo ho o to požádal. Vzácná vlastnost! Ale tak je to vždycky, když člověk spolupracuje na plánu Božím. Když se stane tím, kým má být. Když přijme své jho, které ale ve finále netíží. Protože nástroj zvaný jho je postroj pro dva, tedy vždycky jej s člověkem táhne nějaký anděl.

Jiří zemřel v neděli na svátek Povýšení svatého Kříže. Jeho cesta do nebe byla krátká. Ten pomyslný předstupeň nebeských bran – očistec si již odbyl v posledním těžkém měsíci svého života. Celou provoněnou věčnost má již před sebou. To je přece radostná zpráva.

Poslední rozloučení ve velehradské bazilice Nanebevzetí Panny Marie, zaplněné do posledního místa, vedl rodinný přítel, kapucín P. Pavel Uhřík. Bylo to rozloučení krásné, jasné a pravdivé. Po skončení mše svaté na Jiřího vzpomínali jeho přátelé.

Toto je vzpomínka má:

Když jsem před třiceti lety emigroval z Německa na Velehrad, hned první den mi Otmar Oliva v ateliéru představil svého velehradského „bratra v triku“, doktora Jiřího Rohela. Od té doby jsme byli na společné pouti. Stal se nejen mým „závodním lékařem“, kdy jsem mu svěřil do rukou své fyzické zdraví, ale i průvodcem v tomto svérázném regionu. A to i skrze jeho fotografie, které půl století jakoby mimoděk mapovaly celé zdejší kulturní prostředí se všemi významnými událostmi i výraznými osobnostmi. Jiří ale nebyl nikdy reportážním fotografem. Jako dobrý lékař věděl, že nelze léčit pouze tělo, ale musí se léčit i lidská duše. Proto jej už od dob studií medicíny lákal svět umění, kde se člověk může dotknout věcí nevyslovitelných, však o to více podstatných. Celý život pozoroval a filtroval všechny krásy světa skrze čočku objektivu. Neúnavně a vždy. Hledal krásu pro sebe a ve výsledku objevoval krásu i pro nás. Na konci jeho hledání totiž stály fotografie, které obsahovaly mnohem více než jen pouhé zobrazení reality, dotýkaly se podstaty věcí, lidí, prostředí, které reflektovaly.

Zcela unikátní je jeho cyklus fotografií Velehradu se svou dominantou bazilikou na pozadí s buchlovským panoramatem. Fotil stejná místa ráno, v poledne, večer, v noci. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Za každého počasí a vždy se stejným zaujetím. Když se pozorně podíváme na cyklus stovek fotografií, najednou spatříme, že tyto zdánlivě stejné fotografie jsou každá úplně jiná, každá dýchá úplně jiným zážitkem a zkušeností. Každá svědčí o kráse z jiného úhlu pohledu. Jsou totiž jako lidský život – stejný, ale stále jiný. A já jsem na Jiřího příběhu pochopil jednu nádhernou a tak důležitou věc. Totiž že lze prožít celý lidský život na jednom místě, že se lze na stejném místě každý den radovat z krásy okamžiku a hlavně že lze na jednom a tomtéž místě dojít k hlubokému lidskému poznání smyslu života. Protože skutečná krása a její poznání neleží tam někde v dálce ve světě kolem nás, ale ukrývá se v našem srdci. A proto není pomíjívá, ale věčná. A to se týká také lidských vztahů. Protože život není čas, ale setkání, a pak tedy věčnost vytvářejí vztahy, které nekončí. Přesně jako to stojí na náhrobku kardinála Špidlíka ve velehradské bazilice.

Tohoto léta jsem s Jiřím Rohelem (dvorním fotografem velehradských sléváren) začal připravovat obsáhlou knihu o geniu loci velehradské sochařské huti Otmara Olivy. Kniha má název Příběh odlitý do ztraceného vosku. A podtitul Kniha o kráse přátelství, které ani smrtí nekončí…

Jiří, „my kluci, co spolu chodíme“, přece víme, že to tak opravdu je!

Tomáš Jan Ježek

Josef Jančář

(16. června 1931, Těšov – 8. září 2025, Uherské Hradiště)

Dne 8. 9. 2025 zemřel emeritní ředitel Slováckého muzea v Uherském Hradišti a Národního ústavu lidové kultury PhDr. Josef Jančář, CSc., uznávaný etnograf, etnolog, muzejní a vědecký pracovník.

Josef Jančář se narodil 16. června 1931 v Těšově. Celý jeho život je spjat s národopisnou oblastí Slovácko. Měšťanku navštěvoval v Uherském Brodě, odbornou školu textilní s praxí absolvoval v Šumperku, gymnaziální studia v Mníšku pod Brdy a Uničově zakončil v Uherském Brodě. V letech 1953 - 1958 byl žákem profesora Antonína Václavíka na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Po vystudování oboru národopis se vrátil zpět na Slovácko a nastoupil v roce 1958 do bývalého Václavíkova pracoviště – Slováckého muzea v Uherském Hradišti, kde se věnoval převážně nově vzniklému sborníku Slovácko, sbírkotvorné činnosti a tvorbě výstav. Zájem o tradiční lidovou rukodělnou výrobu jej zavedl v roce 1960 do Ústředí lidové umělecké výroby v Uherském Hradišti, kde byl činný na pozici vedoucího dokumentace do roku 1964. V témže roce se vrátil zpět do Slováckého muzea a stal se jeho ředitelem. Vlivem politických událostí spojených s vpádem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa a následující normalizace musel Josef Jančář v roce 1970 z muzea odejít a nastoupit tříletou brigádu v Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Brně, po níž se stal na dobu šesti let vedoucím přidružené výroby Jednotného zemědělského družstva v Lipově. I zde však zůstal věrný národopisu, neboť spolupracoval s Ústavem lidového umění ve Strážnici na realizaci staveb v Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy. Naplno se mohl vědecké práci opět věnovat od roku 1979, kdy nastoupil díky Vítězslavu Volavému do strážnickému ústavu, jehož se stal v roce 1990 ředitelem. Působil zde do svého odchodu do důchodu v roce 1996. Tím však odborné aktivity Josefa Jančáře zdaleka neskončily. Naopak získal větší prostor pro další již tak bohatou publikační činnost, pokračování spolupráce s Národním ústavem lidové kultury, Ministerstvem kultury, Muzejní a vlastivědnou společností v Brně, Filozofickou fakultou Masarykovy univerzity v Brně, Akademií věd, Slováckým muzeem a řadou dalších institucí včetně regionálních. Tyto aktivity přetrvávaly dodnes a byly oceněny Stříbrným odznakem Středoevropské sekce CIOFF, Cenou ministra kultury Artis Bohemiae amicis, Cenou ministerstva kultury za celoživotní péči o tradiční lidovou kulturu i Cenou Zlínského kraje Pro amicis musae. Josef Jančář zasáhl i do kulturně společenského dění ve svém bydlišti a stal se jeho významnou osobností. V roce 2008 zde obdržel Cenu města Uherské Hradiště.

PhDr. Josef Jančář, CSc., zanechal hlubokou stopu v oblasti českého národopisu a muzejnictví. Jeho odkaz bude žít dál v práci institucí, které formoval, i v srdcích těch, kteří s ním měli tu čest spolupracovat. V neposlední řadě mezi ně patří i uherskohradišťští muzejníci, s nimiž byl Josef Jančář do poslední chvíle v úzkém a pravidelném kontaktu.

Osobnost pana dr. Jančáře mne provází celý můj soukromý i profesní život. Přátelil se s mým otcem, a tak obě rodiny trávily společnou dovolenou v Chřibech na Šánderově hájence. Rovněž naše profesní dráha byla podobná. Ústředí lidové umělecké výroby, Slovácké muzeum, Národní ústav lidové kultury ve Strážnici.  Pouze zaměstnání v jednotném zemědělském družstvu, kam poslal pana doktora tehdejší komunistický režim, mne minulo. Josef Jančář byl i mým ředitelem ve vzpomenutém Národním ústavu lidové kultury. I po jeho odchodu do důchodu jsme se často vídali. U něj doma, na různých kulturních akcích a nejvíce ve Slováckém muzeu, kterému zůstal věrný. Až do konce sem chodil jen tak na kus řeči, ale zejména do odborné knihovny, kterou potřeboval díky své neutuchající a obdivuhodné pracovitosti. V poslední době pan doktor chodil s hůlčičkou, kterou bylo z dáli slyšet. A tak jsme věděli, že se blíží nám všem milý a vážený doktor Jančář. Bude nám všem ve Slováckém muzeu chybět.

Ivo Frolec

Ladislav Šupka

(15. srpna 1940, Uherské Hradiště – 23. ledna 2025, Uherské Hradiště)

Dne 23. ledna 2025 nás navždy opustil Ing. Ladislav Šupka, první polistopadový starosta města Uherské Hradiště. Byl významnou osobností města, která se podílela na jeho rozvoji zejména v porevolučním období.

Ing. Ladislav Šupka se narodil 15. srpna 1940 v Uherském Hradišti. Pocházel z významné stavitelské rodiny. Byl zemědělským inženýrem, absolventem Vysoké školy zemědělské v Brně. Po absolvování vojenské základní služby pracoval jako agronom v různých zemědělských podnicích.

Ing. Ladislav Šupka byl jedním z těch, kteří pomohli přivést demokracii do Uherského Hradiště. Aktivně se zapojil do událostí Sametové revoluce v roce 1989. V březnu 1990 nastoupil na městský národní výbor jako místopředseda a po komunálních volbách v listopadu 1990 se stal prvním porevolučním starostou Uherského Hradiště, kterým byl až do roku 2002. Ve své funkci se musel vypořádat s mnoha výzvami, jako bylo odvolání komunistických zastupitelů a příprava prvních svobodných voleb. V roce 1992 přivítal ve městě tehdejšího prezidenta republiky Václava Havla. Ve funkci starosty města udělil čestné občanství města Uherské Hradiště Daně Zátopkové (1992) a světoznámému klavíristovi Rudolfovi Firkušnému (1993). 

Ve své dvanáctileté funkci starosty města měl zásadní podíl na mnoha významných projektech v rozvoji Uherského Hradiště, mimo jiných například při obnově města po ničivých povodních v roce 1997. Zasloužil se o regeneraci městské památkové zóny, zejména o rekonstrukci a znovuotevření Reduty či obnovu Františkánské ulice. Osobně pokládal za úspěch tohoto období také dobudování infrastruktury v místních částech města. Stál u zrodu partnerství města Uherské Hradiště a historického německého města Mayen, oficiálně uzavřeného v roce 1994. Měl značnou zásluhu na tom, že obě města dodnes pojí nejužší spolupráce a přátelství.

Za svůj přínos pro město a zásluhy o obnovu městské samosprávy po roce 1990 převzal Ing. Ladislav Šupka dne 12. 5. 2003 Cenu města Uherské Hradiště.

I po ukončení svého politického působení pracoval Ladislav Šupka dále v poradních orgánech města, aktivně se zapojoval do veřejného života a působil v několika organizacích a spolcích. Byl spoluzakladatelem a předsedou Muzejního spolku Uherské Hradiště, čestným předsedou Spolku přátel literatury a Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana i spoluzakladatelem Academic Pipe Clubu Uherské Hradiště.

Ladislav Šupka byl nesmírně kulturní a renesanční osobností, která měla vliv i na rozvoj Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Byl věrným, pravidelným a aktivním návštěvníkem této krajské instituce. V roce 2004 se stal spoluzakladatelem Muzejního spolku v Uherském Hradiště. V roli jeho předsedy setrval dlouhých 21 let.

Ladislav Šupka byl výjimečný člověk. Vzdělaný, sečtělý, společenský, kultivovaný, noblesní, přátelský. Takových superlativ by bylo mnoho. Setkat se s ním a pohovořit byl vždy skutečný a velmi příjemný zážitek. Bude mi moc a nenahraditelně chybět. Jeho odkaz zůstane trvale zapsán v dějinách Uherského Hradiště i v srdcích všech, kteří měli možnost jej osobně poznat.

Ivo Frolec