Laureát Ohlédnutí 2019

ŠTĚPÁN ŠUPKA

Rok nám začal jako každý jiný. Těšil jsem se opět na Ohlédnutí, aniž bych tušil, co mi přinese. Samozřejmě radost, že ty moje obrázky zaujaly někoho, kdo tomu rozumí a v oboru se pohybuje. Na druhou stranu mi ihned naskočila otázka „co s tím?“. Trpím nedostatkem času , nechci ochuzovat děti, Janu ani sebe o společné chvíle, na druhou stranu mám potřebu se realizovat ve fotkách. Doby, kdy jsem mohl vzít foťák a vyrazit ven, jsou pryč, takže moje focení probíhá prakticky stále v něčí společnosti, což mi tu „tvorbu“ docela narušuje. Dělám obrázky hodně subjektivně laděné, společnost je mi tady na obtíž. Na většině mých obrázků nejsou lidé, pokud je tam nepotřebuji jako kulisu. Přisuzuju to tomu, že díky mé profesi jsem mezi lidmi takřka stále. Fotky jsou moje výsostné území a tam je už prostě mít nepotřebuju. Takže vesměs je mám jen na dokumentačních fotkách, kterých není moc. Výjimku tvoří fotky rodiny. Tam někdy těžko hledám nějaký kompromis mezi reálným zachycením situace a svým pohledem. Spoustu obrázků tak vlastně dělám dvakrát – jednou oficiální pro rodinné použití a jednou ty moje“.

Zajímavé to bylo v únoru, kdy Jana i děti na pár dní odpadli s horečkami, vyčerpáním a celkovou nepoužitelností. Ve zpětném pohledu víc a víc přemýšlíme nad tím, jestli nezahájili koronavirovou sezónu dříve než ostatní. Nevíme…

Březen přinesl první společenské změny. Zprávy z Rakouska a Itálie, první nemocní u nás. Bylo zajímavé a docela nepříjemné sledovat, jak roste napětí ve společnosti, nevraživost, první opatření a reakce na ně. Strach, obavy a zloba na jedné straně, solidarita a snaha pomoci na straně druhé. O chování vedení státu by se dalo polemizovat předlouho, ale do toho se nechci ani nebudu pouštět. Stáli jsme všichni před novou věcí a každý se s ní musel nějak popasovat. Šily se roušky, začaly fungovat služby rozličných organizací – za mnohé mohu zmínit místní skauty, k nimž mám tu čest patřit. Je radost vidět, jak dokážou ve svém věku – vesměs středoškoláci - zapnout, zorientovat se, využívat moderní technologie… Kde jsem v jejich věku byl já…

Sledovali jsme zprávy, jako oficiální zdroj informací, na druhou stranu Facebook, kde člověk spíš viděl to horší. Hádky, plivance, osočování.

Nemocnice byla z rozhodnutí kraje vyčleněna jako „covidová“, měnila postupy, omezovaly se operace, plánovaná vyšetření. V ordinaci nám ubylo lidí, kteří se báli, že onemocní . Ale fungovali jsme aspoň omezeně, pro ty, kteří chtěli přijít, pro ty akutní, kteří museli, a na předpis receptů. Tehdy jsem byl taky na stěrech potom, co jsme ošetřili pacienta , který se ukázal jako nakažený. Časem se situace zklidnila a vrátilo se to do obvyklých kolejí.

Velikonoce jsme měli asi všichni stejné – v domácím prostředí. Ale snažili jsme se dodržet, co šlo. Jana nachystala výzdobu a barvila vajíčka, s Františkem jsme pletli žilu, šlahalo se vlastně jen doma.

Jinak to šlo doma normálně. Nebyl důvod nechodit ven, takže jsme chodili na procházky, na Rochus, začaly práce na zahrádce, kam se mohlo bez omezení. Děti dostaly novou houpačku, byli jsme v ZOO v Hodoníně, na kopcích nad městem jsme našli vzácnou orchidej a vyvolali tím značné vzrušení mezi místními botaniky. :) Myslím, že děti nezaznamenaly nic mimořádného, prostě jsme žili a možná byli i víc spolu, protože nějaký čas byla i zavřená školka.

Přelomová byla srpnová dovolená v Jeseníkách, protože to bylo poprvé, co jsme vyrazili na dovolenou mimo město. Na týden v pensionu, cestování vlaky a autobusy i na koupání v horské řece vzpomínáme všichni doteď. Mám odtamtud spoustu pěkných rodinných fotek.

Podzimní covidová vlna asi zahýbala vším, co jsme znali. Na jaře mi společnost přišla semknutá, teď se polarizovala, což je patrné dosud. Postupně se ukazovalo, že nemoc přišla jinak, s jiným průběhem i silou. Stále covidová nemocnice začala přijímat opatření tak, jak přibývalo nemocných, vyžadujících hospitalizaci. Postupně bylo třeba stále více lůžek pro ty, jejichž stav vyžadoval intenzivní péči. Tehdy se také moje oddělení změnilo na covidovou jednotku. Neležel tam nikdo jiný. Začalo se ukazovat, že limitujícím faktorem není dostupnost lůžek, ale personálu. Koneckonců o tom téměř denně hovořil ředitel nemocnice v médiích. Skokově nám narostl počet směn, protože do služby bylo potřeba víc lidí, než obvykle, ovšem lidi navíc nebyli. Sháněli (a sehnali) se dobrovolníci, ale na tak odborné pozice prostě nebyli – nemohli být. Ale to jsou spíš provozní věci. Tady hlavně přišel čas, kdy se to celé dotklo mě osobně. Stačila jedna dvanáctihodinová směna v covidovém režimu, abych měl najednou v hlavě čisto. Ze dne na den jsem mohl s klidem přecházet bláboly v internetových diskusích a s nadhledem poslouchat kecy o chřipečce , zbytečné panice, vymyšlené epidemii a zbytečnosti roušek. Když vidíš mladé, sportovní chlapy, kteří nemůžou vstát z postele, balíš první tělo do pytle, který jsi dřív znal jen z televize, a většinu směny strávíš v ochranném obleku, změní Tě to. Jeden den Ti umře paní, druhý den na stejný pokoj ukládáš jejího syna… Stran mé profese nejsem útlocitný – dělám ji 26 let. Za tu dobu mi zemřel bezpočet lidí. Ale toto bylo prostě jiné. A k tomu někde vzadu v hlavě schovaná obava, že to přinesu domů. Nepřinesl. Paradoxně musely děti na odběry po kontaktu s nakaženou paní učitelkou ze školky. :)

A teď k tomu focení.

Jak jsem psal, moje focení ovlivňuje čas a společnost. Obojí mi brání vzít brašnu s výbavou a jít fotit cíleně. Takže chodím všude s telefonem, případně malým kompaktem a fotím tím. Po fotografické stránce se pohybuju mezi lidmi (z našich společných známých Štěpánka Burešová, Luboš Blažek, Lukáš Mach...), kteří stejně jako já fotí s tím, že dobrou fotku lze udělat prakticky čímkoli, k tomu určenému. V sobě jsem musel zpracovat to, že technická stránka není na prvním místě. A taky nedělám věci s tím, že se musí líbit. Dělám je pro sebe a s tím souvisí taky autocenzura. Spousta fotek mi leží a zraje. Pak buď uzraje nebo se vyhodí. Výjimečně některé akceptuju hned, ale těch není mnoho.

Na toto ohlédnutí jsem použil téma, které mám v hlavě už dlouho. Tu a tam pustím do světa obrázek, ale bylo by mi líto to jen tak sypat na facebook. Tady můžu použít fotky jako soubor. Ústředním motivem jsou odrazy. Výlohy, hladiny, kaluže, okna– žádný obraz vlastně není reálný, všechno je odrazem pozměněná skutečnost. Mám rád větu z 1. listu Korintským „Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance…“ Pracovní název je „Odrazy světa“.

Štěpán Šupka