Mira Emília Haviarová
13. 6. 1938 Bratislava - 20. 4. 2024 Praha
Mira, festivalový uragán... Z vlastní vůle nezapomenutelná, dokonalá Světačka, milovnice cimbálové muziky a východních kultur, automat na objetí a všudypřítomná kulička energie, před kterou spěchající člověk občas i chtěl uhnout, ale neměl šanci.
Když jsem ještě měla na Letní filmové škole na starosti guest service, byla mně bez pardonu pravou i levou rukou, nohou, uchem, okem a můj rozlítaný - a z větší části intuitivní - přístup se pokoušela krotit podle pravidel velkých festivalů, které měla za desetiletí praxe v malíčku. Věděla přesně, kterému režisérovi připravit žbrďolek vychlazené vodky, kterému kameramanovi kafíčko, které herečce připravit pod slunečník křesílko a popelník, a když náhodou nevěděla, což se stalo za ty roky asi dvakrát, znamenalo to, že dotyčný/dotyčná ještě má co dělat, aby si své místo na filmovém výsluní zasloužil/a. Znala tě Mira? Jsi hvězda.
Tak se jednou čekalo před nějakou velkou projekcí v kině Hvězda na ministra kultury Pavla Dostála, měl zpoždění, všude mírná panika, vedro, já jsem už ráno vyzula sandály, protože jsem tušila, že budu mít hodně rozběhané, takže jsem měla kolem poledne nohy jak kominík, do toho mně v patách poskakovala Mira a připomínala mně důležité položky společenského protokolu, načež zmizela do plného sálu čekat na delegaci, já jsem zahlídla Dostála, který se svou suitou a omluvným výrazem vstupoval do foyer Hvězdy, a v tom laufu jsem ho drapla za ruku, zařvala „No hurá, už na vás čeká celý sál!! a táhla ho do podzemí. Dostál se smál jak chechtací pytlík a ruku v ruce a v bujarém rozpoložení jsme spolu vtrhli do sálu, já bez bot a se špinavýma nohama a vlasama potem přilepenýma k lebce, za Dostálem v tom vedru vlála jeho bílá šála stejně jako ochranka, Miru jsme v tom fofru přehlídli jak paseku, a tak do poloticha v unaveném sále znělo Miřino zoufalé: „Protokol, Alžběto, protokol!!!“ Vmáčkla jsem ministra do sedadla, na kterém už měl připravenou svou jmenovku, on mě drapl, dal mě pusu na škraň a řekl: „Tak jsme to stihli“ a kdesi vzadu u vchodu jenom Mira nahlas polkla.
Pak už si radši vzala VIP na starosti sama a mně nechala ty „bezprotokolové“.
V nebi teď začne ostrý výcvik, minimálně svatý Petr u vchodu by se měl připravit na pořádný dril. A Miro, vy na ně buďte hodná, kdyby občas neco potentoval. Ale to vy budete. Protože i když jste byla královna pravidel, nadhled a smích vám nikdy nechyběl.
Za všecko dík a věčný klobouček
21. 4. 2024, Alžběta Šáchová
Mira Haviarová, celým jménem Mira Emília Haviarová, byla slovenská diplomatka, filmová dramaturgyně a konzultantka. V 70. a 80. letech pracovala v Československém filmovém ústavu. V roce 1991 začala pracovat jako kulturní referentka na Ministerstvu zahraničních věcí České republiky, v letech 1992–1997 působila jako kulturní tajemnice Velvyslanectví České republiky v Moskvě. V roce 1997 odešla do důchodu, i nadále však pokračovala v kulturních a networkingových aktivitách. Od poloviny 90. let spolupracovala na řadě českých i zahraničních filmových festivalů, mimo jiné na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, Letní filmové škole v Uherském Hradišti, Febiofestu, Kině na Hranici v Českém Těšíně nebo festivalu polských filmů v Gdyni. Snažila se propojovat českou, slovenskou, polskou a ruskou filmovou kulturu, na festivaly zvala významné osobnosti. Spolupracovala také s Filmovým studiem Barrandov. V roce 2005 získala Výroční cenu Asociace českých filmových klubů za dlouhodobý přínos hnutí filmových klubů v Čechách. V roce 2021 převzala cenu Asociace českých kameramanů.
Jaroslav Hrabec
20. 10. 1956 - 24. 9. 2024
Jaroslav Hrabec se narodil v Uherském Hradišti 20. října 1956, jako třetí dítě Zdeny a Jaroslava Hrabcových. Měl sourozence, sestru Zdenku a bratra Vladimíra.
Po vyučení jako provozní chemik pro národní podnik Barvy a laky v Kralupech nad Vltavou, kdy z politických důvodů nemohl studovat střední školu, na kterou byl původně přijat, nastoupil základní vojenskou službu a poté chvíli pracoval jako laborant Výzkumného ústavu nátěrových hmot v Praze. V roce 1977 se oženil a nastoupil do tehdejšího Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody jako terénní pracovník nově zřizované Správy chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty v Luhačovicích. Zde si dálkově doplnil maturitu na Střední zemědělské technické škole v Přerově a později vystudoval i Vysokou školu zemědělskou v Brně. To vše zvládl i s péčí o své děti Moniku a Tomáše, které měl po rozvodu, svěřené do péče.
V roce 1986 nastoupil jako inspektor ochrany přírody na okresním národním výboru v Uherském Hradišti, o tři roky později se stal vedoucím odboru životního prostředí. Profesionální ochraně přírody se věnoval po celý zbytek života, pouze s dvouletou pauzou v letech 1997 – 1999, kdy byl po povodních pověřen vedením Referátu obnovy okresu a byl zároveň zástupcem přednosty Okresního úřadu a zmocněnec vlády pro obnovu území střední Moravy. Poté se opět vrátil do referátu životního prostředí a po reformě státní správy v roce 2003 nastoupil do funkce vedoucího oddělení ochrany přírody a krajiny na Odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Zlínského kraje, kde zůstal až do svého odchodu do důchodu před dvěma lety. Byl členem mnoha organizací a spolků zabývajících se ochranou přírody, kulturním dědictvím, podporujících vztah k literatuře, umění a vzdělání.
V průběhu života, a často až do jeho konce, byl členem Českého svazu ochrany přírody, Lísky – krajského sdružení pro environmentální vzdělávání, Hnutí Brontosaurus, Orchidea klubu v Brně, Spolku přátel literatury a Knihovny Bedřicha Beneše Buchlovana. Zapojoval se do aktivit volného sdružení pro osvětu a propagaci pohoří Chřiby – Expedice Chřiby, spolku Starý Velehrad, který se zabývá historií Velehradu, Velké Moravy a Cyrilometodějské misie. Podporoval a byl členem Muzejního spolku v Uherském Hradišti. Byl sběratelem drobné užitkové grafiky a členem Spolku sběratelů a přátel ex libris. Byl autorem a spoluautorem mnoha přírodovědných, místopisných, popularizačních i odborných článků a publikací.
Jeho velkou láskou byl skauting. Do Junáku vstoupil již v roce 1968, jako rádce družiny a po obnovení Junáka v roce 1990 se ihned opět zapojil do činnosti střediska Psohlavci v Uherském Hradišti, kde byl členem střediskové rady, postupně vystřídal funkce oddílového vedoucího, tiskového zpravodaje střediska, byl také předseda Okresní rady Junáka Uherské Hradiště a člen Krajské rady Junáka Zlínského kraje. V posledních letech vedl oddíl oldskautů v Uherském Hradišti.
Za svou skautskou činnost a práci s mládeží byl mnohokrát oceněn - Byl držitelem jednoho z nejvyšších skautských vyznamenání - členem Svojsíkova oddílu, nositelem několika Medailí Díků, zlatého stupně Krajské medaile za rozvoj skautingu na Zlínsku a zlatého stupně Medaile sv. Jiří. Byl také oceněn vyznamenáním starosty Města Uherské Hradiště za dlouholetou činnost s mládeží
Všechny jeho zájmy se promítaly i do života jeho dětí a vnuků Viktora a Ely, kteří mu dělali radost svým zájmem o skauting, hudbu, folklór i výtvarnou tvorbu a spolu rádi navštěvovali různé akce, výstavy, muzea, jezdili na poznávací výlety. Ve všem, co dělal ho podporovala a často i doprovázela také jeho přítelkyně Věra a její rodina, které byl součástí.
Bylo by toho ještě mnoho, co by se dalo říct. Jaroslav Hrabec byl velký člověk, studna nepřeberných znalostí, tatínek, dědeček, přítel, kamarád, skautský bratr, skvělý šéf, se kterým si každý rád popovídal, který byl vždy ochoten podat pomocnou ruku a podpořit. Právě proto všechno nám bude moc chybět, odešel příliš brzo od rodiny, od toho, co dělal rád a co chtěl ještě v životě dosáhnout.
Monika Havlásková
Anna Konvalinková
8. 8. 1949 Kunovice - 30. 1. 2024 Zlín
Kdo byla paní Anna Konvalinková?
Byla to žena, která milovala, a která učila milovat. Její projevy lásky nebyly v pouhých slovech, byly hlavně v činech, ve skutcích. Byla to žena s velikým srdcem!!! Byla to osobnost, ze které mnoho z nás získalo inspiraci pro další životní směřování. Byla to silná, pokorná, skromná, neúplatná, statečná, horlivá a charakterní žena, která nikdy neohnula svůj hřbet, a to ani před komunistickým režimem. Svou vnitřní sílu čerpala z daru víry v Boha, která jí byla dána skrze křest a výchovu rodičů.
Anička se narodila 8. 8. 1949 v Kunovicích u Uherského Hradiště manželům Anně a Josefovi Blažkovým jako prvorozená dcera z pěti dětí. Zhruba v jejích 10 letech se rodina přestěhovala do Uherského Hradiště. Její otec Josef během německé okupace odešel tajně v 16 let do Anglie, kde se připojil k československé obrněné brigádě, se kterou bojoval na západní frontě. Byl pak přímý účastník druhého vylodění v Normandii. Jeho statečný postoj se pak odrazil i v životě Aničky. Vždy bojovala za druhé, i když to byl jiný druh válečného boje. Její manžel František byl za své aktivity od roku 1968 šikanován komunisty, a ona, aby udržela rodinu pohromadě, s láskyplnou oddaností bojovala tiše, protože neměla ráda bezpráví, nespravedlnost a zlo páchané na druhých. S manželem měli 5 dětí, které už jako malé mohly pozorovat její sociální cítění a lásku k druhým lidem. V dubnu 1989, kdy jí manžel zemřel, a ona zůstala na celou domácnost sama, se dále věnovala myšlence pomoci potřebným lidem. A po pádu totality 17. 11. 1989 se tak začala zajímat o sociální politiku v uherskohradišťském regionu.
Během roku 1990 zjišťovala vše potřebné k založení Charity v Uherském Hradišti, proto jezdila na různé semináře, sbírala informace a kontakty. Na přelomu roku 1991 společně se Zinou Majíčkovou a Marií Kašnou založily Charitu a ona byla její první ředitelkou. Tyto tři dámy později k sobě přijaly další ochotné spolupracovnice a spolupracovníky, kteří rozjeli domácí ošetřovatelskou a zdravotní péči, charitní šatník, charitní knihovnu, chráněnou šicí a košíkářskou dílnu, a další potřebné služby. Nebála se odpovídat ani na aktuální dění ve světě, např. organizovala humanitární pomoc do válkou zmítané Jugoslávie v letech 1992 – 1995. Časem Charita zažádala o navrácení budov během prvních restitucí – dům sv. Ludmily a dům Diakonie, které byly dříve zabaveny komunistickým režimem. Bylo jim vyhověno a první „chariťáci“ se mohli nastěhovat do navrácené budovy na Velehradské třídě, kde sídlí dodnes.
Anička během svého ředitelování zažila mnoho Božího požehnání, ale i mnoho nepříjemností a ústrků, které pravděpodobně vycházely z obyčejné lidské žárlivosti, závisti a nepřejícnosti. Nikdy se nezaprodala a zůstala poctivá, čestná a spravedlivá až do konce svého života. V roce 2000 utrpěla těžký úraz, když ji srazilo auto. Během dlouhé rekonvalescence se rozhodla, že nemůže takto Charitu řídit a po výběrovém řízení předala ředitelskou funkci p. Jiřímu Jakešovi, který převzal její otěže a v její započaté práci pokračuje úspěšně dodnes. Zůstala však na Charitě pracovat v jiných pozicích až do roku 2013.
Byla také dlouholetou členkou KDU-ČSL, členkou různých městských komisí, členkou zastupitelstva a zajímala se i o dění v celém regionu. Stále toužila po svém sebevzdělávání, takže i jako důchodkyně navštěvovala Akademii třetího věku, kde si doplňovala další vědomosti z různých oblastí, jako je kultura, umění, historie, politika ad.
Když jí pak byla v roce 2016 diagnostikována Alzheimerova choroba, pokorně ji přijala a podřídila nemoci svůj dosavadní život. Stav se jí během let samozřejmě zhoršoval, ale i přesto si dokázala udržet svou důstojnost a eleganci. Díky své rodině a přátelům nepřerušila svůj náboženský, kulturní a společenský život. Přítomnost lidí, kteří ji měli rádi, kteří jí darovali úsměv, pohlazení či dobré slovo obdarovávala sama úsměvem, a to jim dávalo smysl pochopení a přijetí její nemoci.
Její předčasná smrt neboli odchod do Věčného života 30.1. 2024, není konec její služby druhým, ale je to výzva pro nás všechny. Nechala zde veliký odkaz a neskromné přání: „Ještě by to chtělo založit speciální centrum pro Alzheimery, např. kde by bylo denní centrum (něco jako školka), kaple s duchovním programem a samozřejmě pobytové lůžkové oddělení, kde by se důstojně a lidsky pracovalo na odcházení lidí, kterých v naší společnosti stále přibývá“.
Mgr. Marie Konvalinková (dcera)
Petr Křivák
30. 7. 1947 – 23. 9. 2024
Uherský Ostroh, Ladislav + Marie - Petr - první, milovaný, pozornost, péče velké rodiny, čas bez hranic, výpravy za poznáním, automobil - táta. Uherské Hradiště - Rybárny - sestřička Laděnka, společenství, kamarádi, experimenty, psí kusy, toulání, housle, trubka, kytara, lyže, hokej, kolo. Ostrava - doly, dřina, zocelení. Návraty. Kamarádi, garáž, motocykl! Kapela - Majálesy. Prostřední ulice. Mototechna, motorky - závody, vášeň, vítězství. Svatba, dcery - taky vítězství. Aerotechnik - hangáry, kamarádi, hory, vandry, muzicírování. Lúčka - prim. Svět! Turbulence. Chaos. Syn - dům, strom. Vnoučata - láska. Rodina. Kamarádi. Tučapy.
Následujte to, co Vás naplňuje Světlem, a budete prosvětlovat tento svět. Pečujte o svůj vnitřní oheň. Dělejte tak, jak Vám velí Vaše srdce. Starejte se o své tělo, protože ono je chrámem Vaší duše. Ztište se, aby Váš duch mohl promluvit skrze Vaši mysl. Milujte a ctěte své rodiče. Úsměv oplaťte úsměvem. Buďte zvídaví a zvědaví. Pokračujte. Nestagnujte. Užívejte života. Věřte, že nic není nemožné. Mějte radost. Viďte krásu všude kolem sebe. Experimentujte. Nebojte se dělat chyby. Nelpěte. Naučte se odpouštět. Buďte soucitní ke všemu živému. Zajímejte se o ostatní. Pomáhejte si, spolupracujte. Podělte se se světem o to, co jste se naučili. Žijte, nepřežívejte. Cestujte. Sněte. Rozšiřujte si obzory. Choďte tam, kde Vás mají rádi. Vyprávějte příběhy. Smějte se. Zpívejte, hrajte, tvořte. Milujte.
Lucie Křiváková