Josef Abrhám
(14. prosince 1939 Zlín – 16. května 2022 Mělník)
V polovině šedesátých let jsem jako začínající učitel nastoupil na ZDŠ v Kunovicích – na „měšťanku“, tzv. „novou školu“ postavenou vroce 1913. To už jsem věděl, že cihly na její stavbu dodal Josef Abrhám nejst., majitel cihelny, a účet byl vystaven na 1 (jednu) korunu rakouskouherské měny. Ten muž byl rovněž největším podporovatelem Joži Uprky od začátku jeho umělecké dráhy; malíř tento fakt potvrzoval i po letech, kdy už byl slavný. Do budovy postavené z Abrhámových cihel chodil též jeho vnuk Josef, pozdější herec...
Docházel tam se spolužáky Jiřím Demlem a Josefem Drlíkem, kteří pak společně prožili dalších 11 let zakončených maturitou na uherskohradišťském gymnáziu. Jejich přátelství ukončila až smrt. Josef Abrhám oba kamarády přežil. Josefovi rodiče byli v Kunovicích i v Uherském Hradišti nesmírně oblíbeni. Oba byli členy hradišťského Sokola a jeho ochotnického souboru, kde opravdu vynikali. Mně o tom vyprávěla moje máti, rovněž sokolka. Pamatuji si, jak prohlásila po zhlédnutí filmu, kde hrál Josef: „Ten Pepošek Abrhám je skutečně vynikající herec, opravdu skvělý, ale jeho tatínek byl ještě lepší...“ Když jsem to Pepovi říkal, smál se a dodal, že jeho maminka byla asi ještě lepší než otec.
Rodiče mých žáků v kunovické škole se o rodině Abrhámově vyjadřovali s úctou, emocionálně a zároveň srespektem, a nedali na ni dopustit. Podobnou reakci jsem zažil ve Zlíně ve vztahu k Baťům. Úplně jiný vztah, samozřejmě nejen k těmto rodinám, měli komunisté. Abrhámovu cihelnu znárodnili, včetně rodinné vily, a tak nezbylo nic jiného než se odstěhovat. Rodina přesídlila do Prahy.
A Josef, syn kapitalisty a vykořisťovatele, se začal napravovat jako pomocný dělník na výkopových pracích v Bratislavě, kde mu též pomohla rodina. Josefova matka byla Slovenka a pocházela z významné vlastenecké rodiny Hollých. Její předek byl Jozef Hollý, evangelický kněz a zároveň dramatik, v jehož nejznámější hře Kubo exceloval Jozef Króner; dědeček Martin Hollý byl divadelní režisér; teta Elena Holéczyová se proslavila jako výtvarnice; bratranec Martin Hollý byl skvělý filmový režisér...
Josef Abrhám se potom přihlásil ke studiu herectví na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě. Přijímací zkoušky absolvoval ve slovenštině a uspěl. Na VŠMU následně přišel přípis zMoravy dotazující se, jak je možné, že byl na školu přijat syn kapitalisty a vykořisťovatele! Andrej Bagár, pozdější národní umělec, děkan školy, prohlásil, že nepřijmout talentovaného potomka zakladatele slovenské dramatické tvorby by byla hanba... A bylo hotovo.
Po 1. ročníku v Bratislavě pak Josef přešel na Divadelní akademii múzických umění (DAMU) do Prahy, kde už v té době žila celá Abrhámova rodina. Po absolutoriu školy na začátku 60. let prošel několika pražskými divadly (na závěr své divadelní kariéry působil krátce v Národním divadle i se svou ženou Libuškou), ale jeho nejslavnější období se pojí s Činoherním klubem, v té době uznávaným i v Evropě. Měl jsem možnost tam vidět hodně inscenací s Josefem, Vladimírem Pucholtem (vzpomene si na tohoto fenomenálního herce dnes ještě někdo?), Petrem Čepkem, Pavlem Landovským, Janem Kačerem, Jiřím Kodetem, Miroslavem Macháčkem, Ninou Divíškovou, Jiřinou Třebickou, Libuškou Šafránkovou a dalšími hereckými hvězdami.
Ale poté se dostavil 21. srpen 1968... V normalizační době to měli mnozí herci hodně těžké. Paradoxně nejen ti, co byli zakázáni, ale i ti, co mohli a nechtěli hrát v pokleslých televizních seriálech, filmech či divadelních hrách. Pokud chtěli pracovat, nemohli odmítnout např. tři nabídky za sebou, to by vrchnost neunesla. Josef Abrhám se nevyhnul několika televizním rolím, na které nebyl vůbec pyšný, ale, opět paradoxně, největší slávu mu přinesla role doktora Blažeje vseriálu Nemocnice na kraji města. On však přitom o takovou slávu vůbec nestál. Byl v podstatě introvert, ta pozornost, která ho po doktorské roli „postihla“, mu vadila, stejně jako Libušce překážela nadměrná popularita. Oni dva se chovali jinak než různé hvězdičky, společenských akcí se zúčastňovali výjimečně a Josef si osobně nepřišel ani pro Českého lva za roli ve filmu Šakalí léta (1993).
Ale přece jenom existovala chvíle, kdy se naprosto odvázal a zářil navenek i uvnitř. Byl brilantní klavírista a miloval jazz a zvláště swingové období. Sledovat ho, když hrál třeba Ježka a pak swingové Američany, bylo opravdovým zážitkem. V takových momentech bych se s charakteristikou Pepy jakožto introverta neprosadil, naopak bych byl poslán do vzdálených končin.
Josef Abrhám byl noblesní a laskavý člověk. Asi to měl v genech, ale podepsala se na tom i výchova obou rodičů. Měli jsme se rádi, i když jsme se nevídali často. Budu na něho stále vzpomínat.
Jan Gogola
(Přetištěno s laskavým svolením redakce z časopisu Malovaný kraj 4/2022)
Ladislav Chvalkovský
(16. srpna 1954 Ostrava-Zábřeh – 16. listopadu 2022 Kunovice)
V polovině listopadu 2022, ve středu 16. 11., vyhasl život Ladislava Chvalkovského, dlouholetého fotografa Slováckého muzea v Uherském Hradišti. Laďa – Starý pes, jak jej kolegové znali a nazývali, se narodil v Ostravě-Zábřehu. Jak se dostal k fotografování a na Slovácko, již asi nikdo nezjistí. Dle jeho vyprávění a vzpomínek víme, že první příležitost fotit získal na vojně v Košicích. Jeho další kroky směřovaly právě na Slovácko, nejdříve do Slováckého aeroklubu v Kunovicích, kde začínal někdy v roce 1970 jako soustružník. Zde se rovněž začal učit létat na plachťácích a příležitostně fotografovat. Jako fotoamatér se zúčastnil mnoha soutěží. V roce 1977 dokonce získal
první cenu! Stal se nejúspěšnějším autorem okresní soutěže fotoamatérů 1977, kterou v rámci akcí Festivalu zájmové umělecké činnosti vyhlásilo tehdejší Okresní kulturní středisko. Ladislav Chvalkovský zvítězil na „plné čáře“ jak v kategorii volné tvorby, tak v kategorii reportáž. Získal i cenu pro nejlepšího autora mladšího 25 let. Reportážemi z kulturního a společenského dění v okrese přispíval do regionálního tisku, tehdejší Slovácké jiskry nebo Zpravodaje města. Ve stejném roce nastoupil do Slováckého muzea na místo fotografa a jeho koníček se mu stal zaměstnáním i životním posláním. Podílel se na dokumentaci terénních výzkumů jednotlivých oddělení,
výstav a sbírkových fondů. Byl vynikajícím ateliérovým fotografem, kromě sbírkových předmětů bravurně přefocoval staré skleněné negativy a staré fotografie, dokázal i ze zničených pozitivů vytvořit autentickou fotografii (často lepší než originál). Kromě Slováckého muzea spolupracoval s řadou kulturních institucí a obcí. Rád přispěl svými snímky do odborných publikací i vlastivědných prací.
Ačkoliv byl často svými kolegy i přáteli nabádán k prezentaci svých prací formou výstav, ať muzejních, nebo vlastní tvorby, která byla mimořádná zachycením krajinných scenérií, nikdy kucelené výstavě nepřistoupil. Stále měl dost času. Dílčím způsobem byly vystaveny jeho fotografie v roce 1994 ve výstavě Příroda Uherskohradišťska a v roce 1998 ve výstavě Povodně, která byla uspořádaná ve Slováckém muzeu ve Smetanových sadech, poté putovala do německého Mayenu a rakouského Sankt Pöltenu. Řada jeho povodňových fotografií dnes zdobí chodby před vstupem do Přednáškového centra Slováckého muzea. Ladislav Chvalkovský spolu s Petrem Titzem stáli u zrodu oboru fotografie na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti v roce 1993. Ladislav Chvalkovský působil jako mistr oboru. Ještě po letech, kdy na škole již dávno nevyučoval, za ním přicházeli bývalí studenti konzultovat své práce a postupy.
Laďa – Starý pes připomíná svérázné hrdiny Hrabalových povídek. Jeho posedlost fotografováním často hraničila s „hazardem“. Pro dobrý záběr byl ochoten udělat téměř cokoliv „bez ohledu na svůj život“ – třeba vylézt na stožár, aby zachytil ten správný okamžik padajícího domu (a když nemohl dolů, museli mu pomoci hasiči), nebo si i lehnout pod koně, aby zachytil atmosféru jízdy králů (a nechat se téměř zmrzačit). S objektivem v ruce se vždy pohyboval sebejistě, až neohroženě. Nikdy nesplynul vdavu, naopak byl výrazně viditelný a své objekty si dokázal osobitě zorganizovat. Svůj druhý domov našel v Chřibech. Krajina buchlovských kopců mu učarovala. V souznění s přírodou dokumentoval krajinné scenérie, v tichosti a dlouhé chvíle vyčkával na nejvhodnější okamžik, dobré světlo. Kladl důraz na kompozici, měl cit zachytit jedinečnost okamžiku. Do Buchlovských hor se vracel v každém ročním období, každou volnou chvíli. Jeho místa zůstanou opuštěna a nám zůstávají „fotóčky a bilténky“, jak sám rád říkával, jejichž prostřednictvím budeme vzpomínat na kolegu, kamaráda a osobitého umělce.
Iveta Mátlová a Milada Frolcová
Antonín Pavelčík
(3. dubna 1936 Vlčnov – 3. listopadu 2022 Vlčnov)
V listopadu loňského roku se (nejen) vlčnovská veřejnost naposledy rozloučila s Ing. Antonínem Pavelčíkem, dlouholetým ředitelem Klubu sportu a kultury a posléze předsedou Společnosti Jízdy králů, který odešel 3. listopadu ve věku 86 let. Tonda, jak byl oslovován přáteli, je jednou z nejvýznamnějších osobností Vlčnova posledního půlstoletí. Již v polovině 70. let jako předseda Technické komise tehdejšího MNV se významně angažoval při výstavbě víceúčelového zařízení, dnešního Klubu sportu a kultury, jehož vznik v roce 1977 výrazně změnil podmínky pro rozvoj kultury a tělovýchovy v obci. S Klubem sportu a kultury zůstal spjatý až do závěru svého života.
Od poloviny 80. let jako ředitel Klubu se výrazně podílel na rozvoji folkloru a místních tradic, kdy zabezpečoval zázemí pro činnost místních souborů dětských i dospělých a podněcoval rozvoj místní kultury.
Jeho „srdeční“ záležitostí se stala jízda králů; jako předseda přípravného výboru slavností s jízdou králů má nezpochybnitelnou zásluhu na proměně místního zvyku ve folklorní slavnosti a na jejich účinné propagaci. Přesvědčit spoluobčany o tom, že lidový zvyk se může stát součástí kulturní identity člověka nebylo jednoduché, avšak jeho houževnatost, a neustálá komunikace s okolím, zdůrazňování významu lidové tradice a obohacování programové skladby slavností postupně přinášely své ovoce. Tak se stalo nedělitelnou součástí zvykoslovného roku představení krále a družiny na krojovém plese, v předvečer jízdy králů pak předávání vlády králů, do pořadů slavnosti přivedl i svobodné dívky – družice v nejzdobnější vlčnovském kroji. Se zápalem místního historika se věnoval sestavení seznamu králů, který sahá až do konce 19. století, a zpracování a vydání monografie „Královské ozvěny z Vlčnova“ (2017). Vedle toho v roce 1991 založil Společnost jízdy králů, sdružující všechny, které uhranul lidový obyčej vpodání mladých vlčnovských legrutů.
Antonín Pavelčík svou osobní angažovaností ukazoval spoluobčanům cestu k sepjetí s lidovou tradici, která obohacuje člověka i vsoučasném moderním světě. V tomto ohledu, o slavnostech vždy v kroji, vždy aktivní a plný nadšení, přesvědčoval okolí o smyslu lidové kultury a ukazoval cestu k jejímu osvojení. Stal se tak vzorem své generaci i té nastupující, na níž záleží, zda vyvolávky jezdců na omašlených koních budou zaznívat i v časech našich prapotomků.
PaedDr. Jiří Jilík