Květoslav Fryšták
(18. září 1965 Uherské Hradiště – 24. února 2020 Staré Město)
V červnu roku 1980 jsem se zúčastnil jako čerstvý vysokoškolák a lektor Školy ochrany přírody na Chabaních, kterou pořádal tehdejší Dům dětí a mládeže v Uherském Hradišti. Mezi účastníky byli i dva žáci paní učitelky Nálevkové ze staroměstské školy. Oba vynikali zájmem o všechny přírodovědné disciplíny, zvláště však o ornitologii, a svými znalostmi. S jedním z nich nás poté pojilo přátelství trvající téměř 40 let, dokud jeho pouta nebyla násilně přetržena Květošovým nenadálým odchodem. Po skončení Školy ochrany přírody jsem se s Květošem potkával v přírodovědném kroužku, nejvíce však při cestách do přírody, nebo návštěvách v domě rodičů, kde jsem tehdy bydlel. Po absolvování gymnázia v Uherském Hradišti Květoš nastoupil na Vysokou školu zemědělskou - Fakultu lesnickou v Brně, kterou absolvoval jako lesní inženýr. Květoš však nebyl profesně jen lesní inženýr, jeho zájmy a hluboké znalosti sahaly do ornitologie, botaniky, ochrany přírody, zahradní architektury, dendrologie a fotografování přírody. Po absolutoriu vystřídal několik zaměstnání, až nakonec zakotvil na Odboru životního prostředí Městského úřadu v Uherském Hradišti, kde se postupně vypracoval na vedoucího odboru. Nutno dodat, že velmi kvalifikovaného a oblíbeného vedoucího. Jinak než oblíbený Květoš ani nemohl být. Svoji upřímnou, dobrosrdečnou a kamarádskou povahou si vždy dokázal rychle najít cestu ke každému, ať to bylo na pracovišti nebo při setkávání s neznámými lidmi při našich cestách po České republice, Slovensku, Polsku nebo Maďarsku. Za téměř 40 let přátelství mezi námi nikdy nevznikl jediný rozkol nebo hádka, to prostě Květoš neuměl. Několik posledních let Květoš pracoval na Městském úřadu ve Starém Městě, svém bydlišti, kde měl mnoho plánů, co zlepšit nebo udělat nového pro své milované město. Květoš byl velký staroměstský patriot, který nikdy nepomyslel na to, že by mohl žít někde jinde. Jeho milovaná rodina, malý vinohrad u rodičů, kamarádi a přátelé, staroměstské louky, slepá ramena Moravy, to byly Květošovy hodnoty, které by nedokázal opustit a za nic vyměnit.
Své profesní znalosti a zkušenosti využíval Květoš rovněž při práci v Hnutí Brontosaurus, v různých komisích pro životní prostředí, a jako vedoucí biologických kroužků. Pracoval v tom, co sám kdysi jako žák základní školy začal cílevědomě získávat a zúročovat.
Po mém odchodu z České republiky jsme samozřejmě stále byli v kontaktu telefonicky nebo e-mailem a stěží se mohli dočkat dvou letních měsíců, které obvykle trávím doma. Již od ledna každého roku jsme spřádali plány, která místa u nás a v zahraničí chceme navštívit, co bychom rádi nafotografovali, se kterými z našich společných kamarádů se musíme setkat. Byly to vždy krásné měsíce nedočkavého těšení se, až se znovu uvidíme. Květoš měl vždy přichystané nějaké překvapení, ať již to bylo hnízdění morčáků velkých na Olšavě u Podolí, hnízdo dudků chocholatých u Bzence nebo vlhy pestré v některé z pískoven kolem Uh. Hradiště. Zalezlí ve svých fotografických krytech jsme netrpělivě čekali na vytoužený záběr, abychom potom diskutovali biologii ptáků, fotografickou techniku, nákup nových fotografických pomůcek. Když jsme se po dvou měsících loučili, oba jsme věděli, že další léto přijde dříve než se nadějeme.
Když jsem na konci září 2019 dostal Květošův mail, zamrazilo mne. Květoš se mi svěřil se svým zdravotním stavem a bohužel oba dva jsme věděli, že situace je vážná. Květoš, tak jak bylo jeho zvykem, se nevzdával. Bojoval s těžkou nemocí za velké podpory rodiny a kamarádů. Po zahájení léčení byl plný naděje a optimismu. Ani to však spolu s nejmodernějším způsobem léčby nestačilo a Květoš vše, co tak na své pozemské pouti miloval, opustil. S jeho nejbližšími a kamarády zde ale zůstává jeho nezaměnitelný smích a humor, laskavost a dobrosrdečnost. Vím, že až budu zase sedět ve svém fotografickém krytu a čekat na záběr ledňáčků říčních, které tak rád fotografoval, budu vnímat svými smysly nejen kousek řeky před sebou, ale i Květošovu přítomnost svojí duší. Stopa, kterou v ní zanechal, je nesmazatelná.
Josef Křen (Lincoln, Nebraska, USA)
František Hamada
(6. června 1914 Vídeň – 22. července 2020 Kunovice)
VZPOMÍNKA JIŘÍHO PAVLICI
Až teprve po letech jsem se s ním začal setkávat osobně. Je neuvěřitelné, že tento muzikant s přibývajícími léty stále hrál a vyzrával, jestli si to mohu dovolit říct. Muzika jej bavila a držela při životě. A měl štěstí, že měl kolem sebe kamarády, kteří byli o dvacet a více let mladší a kteří s ním rádi hrávali. Hudci Pondělníci, jak si říkali a scházeli se vždy v pondělí, natočili ještě v posledních letech CD.
Setkání s Františkem bylo vždy pohodové, nikdy nezkazil žádnou legraci a muzikantsky byl vždy v souznění s ostatními. Jako primáš si uměl vést svoji linku jednoznačně, jasně a jistě, a rád si schovával nějaké to překvapení pro své muzikanty, aby je držel neustále v pohotovosti a napětí. A to umí jen člověk, který hudbu miluje, který je tvůrčí a v tom nejlepším smyslu „hračička“.
A vždy měl v zásobě nějaké dramaturgické překvapení v podobě nové a neznámé písně, prostě začal hrát něco, co už nikdo neznal. Myslím, že si to pečlivě připravoval, ale umění bylo v tom, že s nápadem přišel v pravou chvíli. Pro mě to bylo vždy nahlédnutí do dávných časů, které už se nikdy nemůžou vrátit. Myslím, že toto emocionální kouzlo stále funguje, ba dokonce stále silněji.
František byl ve svém věku stošestiletého kmeta nad veškerým pozlátkem, věděl o životě své a měl svoji moudrost, kterou uměl do posledních chvil vyjadřovat hudbou. To byl velký dar pro něj a následně pro všechny, kteří to dokázali vnímat skrze jeho umění. Vzpomínejme na něj jenom v dobrém jako na světlo „mizejícího světa“.
S úctou Jiří Pavlica
Helena Chytková
(19. ledna 1935 Brno – 19. ledna 2020 Uherské Hradiště)
Vynikající učitelka, dlouholetá sokolská cvičitelka a náčelnice, neuvěřitelně vitální sportovkyně a turistka, kterou jste kromě cvičebních hodin v Sokole mohli až do vysokého věku potkat i na lyžích, na vodě nebo na vysokohorské túře. Mládež vedla k cílevědomosti, vytrvalosti a ukázněnosti a její bývalí táborníci na ni dodnes vzpomínají s láskou.
Helena Chytková byla členkou Sokola od roku 1945, působila jako cvičitelka žákyň i rodičů s dětmi, organizovala sokolská cvičení, tábory, turistické zájezdy i výlety, hrála loutkové divadlo, v němž řadu let propůjčovala svůj hlas postavě Kašpárka.
Po obnovení Sokola v 90. letech působila v pozici náčelnice hradišťské jednoty a později i celé župy. „Helena po revoluci pomáhala znovuobnovit Sokol. Bez ní by nikdy nebyl takový, jaký je dnes. Dokázala spojovat mladší generaci s tou starší a i díky ní máme v Sokole mnoho mladých cvičitelů,“ říká Jaroslav Ševčík, starosta T. J. Sokol Uherské Hradiště.
Upřímná osobnost a milý úsměv vždy otvíraly dveře a mnohdy pomohly v nesnázích. Nenapodobitelný úsměv například zajistil nocleh v přeplněném hotelu, buchty k obědu od pana vlekaře nebo odzbrojil zuřivého vlčáka.
Helena byla ale také osoba přísná a disciplinovaná, měla ráda přesnost a řád. Na zájezdech bývala ideovou vedoucí, na parkovištích svolávala rozcvičky a vyhlašovala hesla dne. K nejoblíbenějším patřilo: „Na počasí nezáleží!“
„Nepamatuji si, že by si někdy posteskla, že ji tam a onde něco bolí, její kondice a výdrž byla obdivuhodná,“ vzpomíná dlouholetá kolegyně cvičitelka Anna Petlanová.
Za svou činnost a přínos Sokolu obdržela v roce 2015 Zlatou medaili České obce sokolské a v roce 2014 Zvláštní cenu města veteránům a dlouholetým funkcionářům uherskohradišťského sportu.
T. J. Sokol Uherské Hradiště
Marie Kellerová
(29. září 1935 Kunovice – 2. listopadu 2020 Uherské Hradiště)
Žena s velkým srdcem, vždy příjemná, lidská, energická a inspirativní.
Marie vystudovala pedagogické gymnázium v Kroměříži a chemii a biologii na univerzitě v Brně, provdala se a vychovala tři dcery. Práci s dětmi věnovala celý život. Jako učitelka dokázala ve svých hodinách nadchnout několik generací žáků pro chemii, jako členka Sokola, kam vstoupila v roce 1945, hluboce ctila sokolské ideály a snažila se k nim vychovávat mladé lidi i v době totality. V 60. letech postavila na nohy loutkové divadlo v Uherském Hradišti a byla jeho principálkou až do konce života. Od 70. let skvěle vedla cvičení rodičů s dětmi, jezdila jako vedoucí na tábory a od 90. let s dětmi pravidelně nacvičovala sletové skladby.
Pro loutkové divadlo neúnavně sbírala, psala a upravovala pohádky do moderního a dětem srozumitelného jazyka, vyráběla loutky i kulisy a předávala lásku k loutkovému divadlu dalším generacím. Její vymyšlená a ručně zhotovená žabí kapela oživila nejednu loutkovou pohádku, rozzářila nejen oči dětské, ale i ty dospělých. Na loutková představení, nacvičená pod vedením sestry Kellerové, chodily generace hradišťských i přespolních dětí, které tak získávaly vztah k tradiční české pohádce.
Kdykoli se Marie Kellerová objevila v ulicích Uherského Hradiště, hlásila se k ní spousta lidí všech generací. Někoho učila, někoho cvičila, jiný ji znal z loutkového divadla. I když za svou činnost obdržela řadu ocenění od města Uherského Hradiště, od České obce sokolské nebo nejvyšší ocenění divadelních ochotníků, největší odměnou pro ni vždy byla práce pro dobrou věc a radost z výsledku.
„Za každých okolností byla otevřená našim nápadům a připomínkám, ptala se na naše názory, dokonce s nadšením dovolila, abychom si vytvořili skupinku, která s její pomocí nacvičila loutkovou hru pro dospělé. Výrazně ovlivnila celý můj život a stala se takovým mým vzorem. Nikdy na ni nezapomenu.“ (Aneta Holomčíková, oddíl mladých loutkářů Sokola UH)
„I přes vysoký věk patřila sestra Kellerová k aktivním cvičitelům Sokola i po stránce dalšího vzdělávání. Každý rok navštěvovala obvykle jeden nebo více doškolovacích seminářů zaměřených na kategorii rodičů s dětmi a zastupovala také naši župu na srazech župních vedoucích. Byla známá i v celé ČOS, takže se občas stávalo, že jsem u příležitosti cest do Prahy dostával od sester a bratří z různých koutů ČR úkol pozdravovat naši Marušku.“ (Martin Šimůnek, náčelník T. J. Sokol UH)
V jednom rozhovoru sama krásně shrnula to, co vystihuje její práci: „Pracuju s láskou a nezištně. Mám ráda děti, pro které to dělám, a pro ně jsem ochotna obětovat vše, co mohu. Jsem přesvědčena, že naše činnost v Sokole má pro ně nesmírný význam.“
T. J. Sokol Uherské Hradiště