Jitka Šuranská
(2. srpna 1978 Kudlovice – 28. října 2019 Bělov)
VZPOMÍNKA NA JITKU ŠURANSKOU
V sobotu 2. listopadu letošního roku se na hřbitově v Babicích sešly stovky lidí a desítky muzikantů. A nebylo to kvůli svátku Dušiček. Lidé tam přišli za Jitkou Šuranskou. Tato děvčica z Kudlovic dost nečekaně ukončila svoji pozemskou pouť a odešla v jednačtyřiceti letech. Já však mám kdesi v mysli zasutý jakýsi až samozřejmý pocit, že se stejně jednou vynoří někde na folkovém festivalu, v divadle nebo koncertním sále; pocit, že ji stejně ještě uvidím. Ona se totiž pokaždé, když jsme se potkali, smála, její úsměv k ní patřil stejně tak jako její housle a její způsob pohybu po tomto světě. Ona, i když zrovna nehrála, tak tvořila muziku, ona byla tělem i duší rytmem, po jakém touží každý dobrý muzikant. Jitka sama byla hudbou – dokázala si při hraní až robustně dupat do taktu, jindy zas měla nohy jakoby pevně zakotvené do dřeva pódia a tancovala hlavou, rameny a rukama tak, že housle opisovaly kolem její osy, její pevné páteře, půlkruh sto osmdesáti stupňů.
Při své tvorbě vycházela z lidového umění, s nímž uměla pracovat tak originálně, že lidovou píseň citlivě rozvíjela a povyšovala, ale její muzicírování bylo přirozené. Měla v sobě pokoru, milost i požehnání. Proto mohla pokaždé hrát nově, neopakovat se; její tóny šly pořád dopředu, takže při jejích návratech na stará místa měli diváci či posluchači jistotu, že uslyší novou Jitku Šuranskou. Subtilní dívku, která vždycky hrála naplno tak, že svojí energií uváděla do varu velké sály. To však stojí mnoho sil i tak silnou osobnost, jakou Jitka Šuranská byla. Bohužel.
(Josef Holcman, časopis ZVUK 2/2019)
Jura Deml
* 21.10. 1939 - † 24.10. 2019
Milá zarmoucená rodino, vážení smuteční hosté,
když jsme před týdnem přáli našemu prvnímu polistopadovému starostovi k jeho kulatému životnímu jubileu, ať je k němu osud co nejpřívětivější, věděli jsme, že náš optimismus nebude mít bohužel dlouhého trvání. Naštěstí nás aspoň v tomto Bůh vyslyšel. Jura odešel ve spánku, patrně bez velkých bolestí, obklopen svou rodinou. Ač v úctyhodném věku, přesto předčasně. Jsou lidé, kteří nestárnou, i když jim léta přibývají. Jura, o víc než deset let starší než já a poslední rok školní docházky i můj učitel na základní škole, mně později nikdy nedal najevo náš věkový rozdíl, proto se nedivte tomu familiárnímu oslovení. A nebuďte pohoršeni tím, že na Juru já i moji kamarádi vzpomínáme s lehkou nostalgií tak, jak by si to určitě sám přál. Povětšinou byl v dobré náladě a jeho smích si budeme vybavovat do konce svých dní. Neuměl se totiž pochichtávat. I přes lehčí nedoslýchavost se nežinýroval přeptat spolusedících, co je na mých záznamech v kronikách tak vtipného a pak vždycky zaburácel smíchem. Tato kulisa nám na sletech našeho kantorského fotbalového Klubu Legend FC 1592 bude moc chybět. Stíhal – i díky manželce Aleně – dělat spoustu věcí a neuměl být nečinný. I u chytání ryb se nejvíc těšil na to, až tu spoustu sumečků amerických, které jsme spolu ze spytihněvských ramen vytahali, bude porcovat a smažit. A do toho si nedal mluvit.
Coby vystudovaný zemědělský inženýr vbrzku přestoupil do školství, aby v pozdějším věku zakotvil u toho, co jej nejvíc zajímalo – u historie. Že se pak z křesla ředitele muzea přesunul do komunální politiky, bylo při jeho povaze a charismatu přirozené. Svým rozhledem, svými znalostmi a schopnostmi vést, řídit a rozhodovat a posléze i způsobem, jak po celou dobu řídil naše město, za jehož samostatnost se od počátku zasazoval, „nasadil laťku dost vysoko“. Myslím, že byl inspirací i pro jeho následovníky a že mluvím i za vás, když jim vyslovím uznání za to, jak se mu snažili nebo snaží vyrovnat.
Nic lepšího nemohlo po Listopadu Kunovice potkat než to, že třikrát po sobě dali občané důvěru právě jemu. Jura byl člověk znalý, vyznal se ve spoustě věcí, a i ve své funkci nejdřív starosty a pak radního byl pro Kunovice téměř nepostradatelný. Uznávali jej nejen jeho bývalí žáci, ale i vrstevníci, protože se nikdy nevyvyšoval a hlavně - nestyděl se zeptat, když něco nevěděl nebo neuměl. Neuměl cizí jazyky, třeba. Prozradím na něho něco, co bych neměl… no, spíš prozradím na sebe, jaký jsem já byl po dobu osmi let zastupitel.
Kdo neví, Jurovou velikou vášní byla doba napoleonských válek a také odboj ve 2. světové válce. A o něm mu nedávno vyšla knížka. Při jejím psaní jezdíval často do Prahy do archívů a co objevil, bylo většinou v angličtině. Sedával jsem na schůzích zastupitelstva mezi svým bratrem a naším prvním starostou a ve chvíli, kdy jeho následovník Jura II. Vařecha zahájil schůzi, pravidelně se přede mnou objevily nějaké tištěné materiály a slyšel jsem Jurův pokyn: „Překládej, my ti budeme říkat, kdy máš při hlasování zvednout ruku.“ Fungovalo to, obec tím určitě nijak neutrpěla a spousta lidí se mohla dovědět, jaké hrdiny a slavné lidi jsme kdysi v Kunovicích měli.
Ing. Jiřího Demla, abych upřesnil snad pro ty, kteří si potrpí na oficiality, znali Hradišťáci spíš jako vášnivého filmaře, pro nás Kunovjany je emeritní, až skoro doživotní starosta. Ale já a pár mých kamarádů jsme se přišli s Jurou rozloučit také za náš fotbalový klub, o kterém Jura před zhruba čtyřiceti lety natočil trojdílný černobílý film Když hraje FC 1592. Stal se nehrajícím členem, protože si odmítal koupit kopačky a to je další důvod, proč jsme ho měli a budeme mít rádi – klubové statistiky by asi svou účastí na trávníku stejně moc nevylepšil… Nějaký čas jsem doufal, že namísto mě aspoň převezme v našem Klubu legend FC funkci kronikáře, když už byl spisovatel. A navíc o něm bylo známo, že jako typický staromilec ze zásady nepoužíval počítač a snad ani psací stroj. Říkal jsem si, že taková kronika psaná v době internetu rukou, to by bylo něco pro budoucí badatele! Neuspěl jsem. Nechali jsme proto na něm, aby využil svého talentu filmařského a fotografického. Na každý slet vždycky přinesl vzorně roztříděné složky s fotkami, které pak rozdal těm, které jeho objektiv zachytil. Na fotkách tudíž nebyl. Není ani na hromadné fotografii před naší klubovou hospodou v Derfli, svůj klub totiž přes silnici fotil, protože to uměl nejlíp. Říkali jsme si, že to v létě napravíme. Ale zázrak se nekonal a na klubové fotce už nebude, už bude jenom v našich vzpomínkách.
Juro, jsi a zůstaneš ještě minimálně pro dvě generace Kunovjanů nesmrtelný. I díky své přísnosti a urputnosti při výuce biologie si tě bude každý pamatovat: mastek, sůl kamenná, kalcit, kazivec, apatit, živec, křemen, topaz, korund, diamant. Když to trochu přeženu, byls pro svoje město i pro svoji rodinu a kamarády tím posledním vyjmenovaným nerostem. Zůstaneš navždycky v našich srdcích, ať je ti země lehká…
Milan Šácha
Miloslav Němeček
(15. 4. 1943 - 11. 12. 2019)
Řekl-li na přelomu 60. a 70. let někdo v hradišťském bohémském prostředí Milda, nebylo třeba dodávat příjmení. Každý věděl, že je řeč o Miloslavu Němečkovi, rodáku z Nedachlebic. Po ukončení osmiletky nastoupil na hradišťskou jedenáctiletou střední školu, kde v roce 1960 úspěšně odmaturoval. Po vysokoškolském studiu na Pedagogickém institutu ve Zlíně s aprobací čeština – dějepis nastoupil jako učitel na Základní devítiletou školu v Horním Němčí. Po vojně se na chvíli vrátil ještě za svými žáky do podhůří Bílých Karpat, ale poté po krátkém angažmá v Okresním kulturním středisku nastoupil na odbor kultury Okresního národního výboru v Uherském Hradišti. S nástupem normalizace a následné čistce byl však odejit, po roční anabázi na škole v Osvětimanech mu bylo i učitelské zaměstnání zapovězeno, a tak v dalších letech marně hledal práci. V tu dobu se také rozpadlo jeho krátké manželství. Chvíli pracoval jako zásobovač v n. p. Mesit, dělník při stavbě silnic, instalatér, číšník a kuchař v restauracích a rekreačních střediscích, průvodce na hradě Buchlově a v kapli sv. Barbory. Teprve rok 1989 mu otevřel další pracovní možnosti. Nejprve nastoupil do odbytového oddělení hradišťské firmy TIC, pak krátce do Slováckých novin jako redaktor, aby se začátkem nového milénia vrátil už natrvalo k žákům, tentokrát do Základní školy v Mysločovicích. Svým přátelským vystupováním a poutavým přednesem si brzy získal žáky, byl aktivní i ve společenském životě obce, kde mimo jiné stál u zrodu oblíbeného mužského pěveckého sboru.
V důchodovém věku přišel zpět do svého rodiště, kde v posledních letech našel kvůli zdravotním problémům svůj nový domov v Domě s chráněnými byty. Ani zde však nesložil ruce do klína. Dal se do psaní vážných i hravých veršů, povídek, pomáhal mladým s organizováním společenských akcí, středoškolákům se seminárními pracemi. Jeho hlavní tvůrčí náplní však byla práce na dvou knihách, na nichž mu nejvíc záleželo. Ta první – s názvem Moje první štace – se vracela do jeho kantorských začátků, ta druhá s filozofickým podtextem monitorovala niterní krajinu jeho mládí i zralého věku, kterou pojmenoval více než příznačně „Chřiby – domov mých cest“. Vydat je již nestihl, ale jeden z jeho příběhů z pomezí fantaskních zážitků v Chřibech zůstává zachován v knize Jiřího Jilíka a Bořka Žižlavského Muž, který viděl démona (nakl. REGIA 2017). Právě Chřiby se mu staly druhým domovem. Zde nacházel všechna podobenství nenaplněné lásky, života i smrti. Nejprve jako Vlk samotář, s příchodem let Šedý vlk. Přesto dokázal ocenit hodnotu přátelství, jak často zdůrazňoval: "Každé přátelství je založeno na vzpomínkách a vztazích. Čím jsou vztahy užší a pevnější, tím delší je pak přátelství. Vzpomínky jsou neúprosné. Vracejí nás do časů, kdy byly přítomností, stejně jako současná přítomnost je vděčným arzenálem pro naše budoucí vzpomínky. Dlouhá přátelství jsou drahokamy, které leští čas. Naděje přichází k člověku s jiným člověkem..."
Zdeněk Pilát