MARTIN HORKÝ
(10. 10. 1956 Uherské Hradiště – 6. 8. 2016 Uherské Hradiště)
PEDAGOG, BÁSNÍK, POUTNÍK
Na podzim roku 2016 zemřel nečekaně ve věku nedožitých šedesátin profesor Obchodní akademie v Uherském Hradišti, básník Martin Horký. Narodil se v Uherském Hradišti, na studia odešel do Brna, kde po jejich skončení i několik let s rodinou žil. Pár let dokonce pobývali i na dálném Východě. Jeho cesta však směřovala vždy do rodného kraje. Zakotvil na Modré u Velehradu, trvale. Mnozí jej znají z jeho pedagogického působení. Nejdříve učil na ZŠ UNESCO, později přešel na Obchodní akademii. Básnické sklony podědil po svém otci také básníku Otynu Horkém, který byl znám v Uherském Hradišti jako souputník primáše Jaroslava Staňka, se kterým byl také u založení souboru Hradiš’tan a ve kterém hrál po celou dobu na klarinet. Martin Horký psal básně po celý život, psal pro radost z psaní. Psal si. Publikovat začal až ve zralém věku a vydal celkem sedm básnických sbírek. Z toho pět útlých sbírek veršů vyšlo v limitovaném, neprodejném nákladu určeném pouze pro přátele. Jeho poezie byla stejná jako jeho život, usebraná, pokorná a stojící v pozadí. Uzavřené dílo i život básníka byly vždy v nefalšované, ryzí jednotě. Zemitost a fascinace prostými okamžiky každodennosti dávaly jeho básním pravdivý rámec a srozumitelný řád. Jako by se snažil stvrdit svým životem i tvorbou slova starých Římanů, že básníky je třeba nechat se dotknout země, aby se naučili mluvit. Osud jej mnohdy odvál dál až k odvráceným břehům, snad aby mu dokázal, že čisté průsvitné sklo básníkovo potřebuje porážku temnotou života a básník pak dokáže odrážet svět (Jean Paul, 1815). Putování krajinou milosti bylo mu často nadějí, neboť každé smítko prachu / pohozené na cestě / hlasitě ti napovídá / kudy se dát. Věřil své cestě, pokora mu svědčila o pravdivosti cíle. Však neklidné je vždy srdce básníkovo a pochybnostmi se oprávněně sytí, pak nic nebylo, nebude, není / a darem za své habaďůry / víc nemůžeme čekat shůry / než doživotní zatemnění. Přesto se básníkovy úsporné, nostalgické texty přimykají k radosti, že v Ráji pod nohama / na hladině / zrcadlí se / nebe.
Bylo by naivní chtít obecně definovat poezii Martina Horkého, vždyť definic je přesně tolik, kolik je jejich čtenářů. Nicméně lze s jistotou stvrdit, že jeho básně jsou vyzrálé a působivé, a bude bezesporu po právu zařazen mezi české básníky přelomu 20. a 21. století.
(Tomáš Ježek)