Vzpomínka

PhDr. Jaroslav Zapletal

(23. března 1943 Strážnice – 18. února 2021 Buchlovice)

Narodil se ve Strážnici uprostřed válečných let. Jeho rodiče byli na útěku z totálního nasazení v Německu, otec se zapojil do komunistického odboje. Strýc Miloš Zapletal byl po válce zakladatelem a prvním režisérem a dramaturgem Strážnických slavností. Po maturitě na strážnickém gymnáziu chtěl Jaroslav studovat historii a archeologii, ale šťastnou shodou okolností mu to nevyšlo a vystudoval filozofii na UJEP v Brně. Přesto zůstal archeologii až do smrti věrný alespoň na amatérské úrovni.

Vojenskou službu vykonal dost kuriózním způsobem. Jako velitel spojařské čety dostal v rámci velkého vojenského cvičení rozkaz, že celý jeho prostor byl zničen atomovým výbuchem. Vyhodnotil to tak, že tím pádem pro celou jeho jednotku cvičení skončilo a odjel na několikadenní výlet. Po návratu do kasáren byl degradován. Vojenská byrokracie ho však skutečně označila za mrtvého. Přišlo se na to až po roce 1989, když ho chtěli dodatečně povýšit v rámci rehabilitací. Povýšení odmítl mimo jiné proto, že se nikdy nenaučil morseovku, ačkoliv to byla pro spojaře základní podmínka pro absolvování vojenské katedry.

Měl nastoupit jako učitel historie v Českých Budějovicích, ale náhodou získal místo v Uherském Hradišti na tehdejším Okresním kulturním středisku. Ukázalo se, že škola, na kterou dostal umístěnku, se ještě nezačala stavit. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy skončil na dvacet let jako silniční dělník. Naučil se hrát bridge a mariáš, úspěšně dodělal doktorát z filozofie, redigoval samizdaty, psal úvahy a eseje; nevěřil, že se normalizační režim v dohledné době zhroutí. Byl připravený jako dělník dožít. Přátelil se s celou řadou vynikajících osobností stojících mimo oficiální kulturně společenské struktury, zejména s Vladislavem a Idou Vaculkovými a Otmarem Olivou.

Po roce 1989 se vrátil do Uherského Hradiště. Vybudoval Klub kultury, v jehož čele stál až do roku 2006. Položil základy Slováckých slavností vína a dalších regionálně významných kulturních akcí. Zapojil se do společenského i politického života. Do Senátu v roce 1996 kandidoval sice neúspěšně, nicméně až do smrti zůstal velice respektovanou osobností. Po odchodu do důchodu přednášel několik let filozofii na UTB ve Zlíně.

Se svojí manželkou Marií prožil více než padesát let šťastného manželství a měl dva syny, Jaroslava a Jana.

Jan Zapletal, syn

Lubomír Málek

(21. června 1945 Korytná – 30. 10. 2021 Uherské Hradiště)

Lubomír Málek se narodil v Korytné do rodiny s muzikantskými kořeny. V osmi letech začal chodit do houslí k JUDr. Františku Stivarovi a již jako třináctiletý hrál na housle v muzice místního souboru Korytňan. Když mu bylo patnáct let, přivedl ho tehdejší primáš Olšavy, Lubošův učitel z nivnické základní školy Jaromír Procházka, mezi Olšaváky. Vojenskou službu prožil jako basista v souboru Janošík v Brně, a pak už se plně zapojil do činnosti v domovské Olšavě - nejdříve coby houslista, příležitostný klarinetista a cimbalista a od roku 1970 již jako primáš, sólový zpěvák a umělecký vedoucí.

S tím se rozrostla škála jeho tvůrčího působení – věnoval se sběru a hudebním úpravám lidových písní především z Uherskobrodska a Kopanic a také dramaturgii. Stál u zrodu všech pořadů Olšavy, připravoval vydání publikací, zpěvníků i zvukových nosičů. Soubor, který umělecky vedl čtyři desetiletí, nikdy nepodlehl módním trendům, vždy prezentoval estetické i etické hodnoty, které jsou v lidové kultuře obsaženy.

Jako sólový zpěvák spolupracoval s Brolnem, Olunem, Čechovci, Hradišťanem, Ondrášem a dalšími soubory. Byl vždy vítaným tam, kde zněla lidová píseň - na folklorních festivalech, ale i mezi hudci na malých dědinách. Porozuměl písni a s pokorou tlumočil její poselství všem, kteří chtěli a uměli naslouchat. Právem se mu dostalo četných ocenění domácích i mezinárodních a vyrostl v nejvýraznějšího pěveckého interpreta - tenora uherskobrodského Dolňácka a moravských Kopanic.

V rozhovorech, ať již v soukromí, u mikrofonu anebo v psaných textech nikdy neopomněl zmínit rodinné zázemí,  své dětství v Korytné, rodiče, pradědečka gajdoše, strýce Janču varhaníka, jehož jako chlapec občas zaskakoval při mši, a další lidi, jejichž podaná ruka vedla jeho první kroky krajinou lidových písní.

Kdo to na mňa žaluje, kdo to na mňa svědčí,

že sem zabil jeleňa nad Korytnú v seči…

Kolikrát jsme tu píseň v jeho podání slyšeli a vždy jsme byli zasaženi krásou. Nikdo tu písničku nezazpíval jako on. Kdo jiný by také mohl? Vždyť se v Korytné narodil a ta píseň je hlasem kraje, kde vyrůstal s rodiči a bratrem. To krajina si vybrala Luboše Málka, aby jeho hlasem promluvila k lidem a řekla: Hle, člověče, takový já jsem kraj, takové jsou moje stráně, lesy a pole, moje říčky a potoky, moje dědiny a usedlosti a takoví lidé v nich žijí, tak pracují, tak se radují a tak pláčou.

„Jen některým lidem je dáno, že dovedou obraz krajiny a domova vyzpívat v písni tak, že nám rozeznatelně zavoní, i kdybychom byli vzdáleni tisíce kilometrů. Luboš je jedním z nich. Jeho zpěv je klíčem, kterým se odemykají pomyslné dveře a vchází se do panorámatu kraje osobité povahy a zádumčivé tváře. Vrásky do ní vepsala někdejší chudoba Kopanic, jež však nezastíní spanilost bělokarpatských luk, jiskru studánkových očí rozesetých v podhůří ani melodii říčky Olšavy, jednou zurčivou a jindy táhlou, jež je jejím hlasem. Luboš tu krajinu umí vyzpívat. Možná si ji trošičku přikrášlí a skryje její vrásky, neboť která z žen – a krajina je rodu ženského – je ochotna vystavit je na odiv, ale činí tak jenom proto, aby zdůraznil přitažlivost její náruče.“

Na slovech, která jsem vepsal do předmluvy ke sbírce jeho úprav lidových písní nazvané Primášovy písničky (2015), nemám co změnit ani dnes. Až na to, že dnes už tu Lubomír Málek s námi není. Ale nám všem, kteří jsme ho znali a naslouchali mu, budou ty písně znít v duši do posledních dnů.

PaedDr. Jiří Jilík

Miroslav Zikmund

(14. února 1919 Plzeň – 1. prosince 2021 Praha)

 Vše je tak, jak má být (vzpomínka na Miroslava Zikmunda)

 „Kdybych si mohl vybrat způsob odchodu z tohoto světa, pak by to byl tenhle: naslouchal bych sotva znatelnému tichu mezi boubelatými kumuly, přimhouřeným okem bych odevzdaně nahlížel do osluněné krajiny, to jak by se křídlo nachýlilo vlevo či vpravo, polehounku bych proklouzl rosným kruhem hýřivé barevné duhy, políbil ještě mlžný obláček nad průhlednou oblinou – a pak už bych jen zvolna splýval s věčností…“

Takto popsal respektovaný cestovatel, filmař, fotograf a spisovatel Miroslav Zikmund v knize Modrý Mauritius …a přece Austrálie! v roce 1999 snovou představu odchodu z tohoto světa. Snad se mu ta cesta za „Duhu“ v noci 1. prosince 2021 splnila a už rozmlouvají v nebeském autoklubu s nerozlučným parťákem Jirkou Hanzelkou, který zemřel již v roce 2003. Společně vytvořili nejslavnější československou cestovatelskou dvojici známou i pod zkratkou H+Z. Stali se uznávanými filmaři a spisovateli. Zakladateli rozhlasové cestopisné reportáže. Na dvacet let byli odsouzeni za politické postoje do nebytí. Jsou nezpochybnitelnými legendami a morálními autoritami.

Měl jsem to štěstí se s Miroslavem před pár dny ještě setkat - a rozloučit. Byl zesláblý, úměrně požehnanému věku téměř 103 let. Mluvil jsem u lůžka tedy hlavně já. O všem možném, jako vždy, když jsme se vraceli s mým kamarádem Petrem Horkým z cest a on se těšil na vyprávění zážitků v pohodlných křeslech uprostřed jeho knihovny.

Tentokrát jsem spustil o natáčení našeho nového seriálu Srdcaři na vodě, kdy poplujeme během dvou let říční expediční lodí z Prahy přes celou Evropu až do Černého moře. Za Mirkem jsem přijel přímo z Berlína, kde momentálně kotvíme před plavbou dál do Hamburku. Barvitě jsem mu líčil, že je dnes německá metropole pro svou otevřenou a přátelskou atmosféru vyhledávaným evropským městem. „Svět se mění,“ řekl mi s námahou, ale oči mu stále zářily cestovatelskou touhou. „A to je dobře. Vše je tak, jak má být.“

Ano, i odchod každého z nás je nevyhnutelný. Jak příznačné, že se náš poslední rozhovor týkal zrovna Berlína. Místo klasického nekrologu se pokusím poodkrýt, jak to bylo se Zikmundovými cestovatelskými začátky a jak velkou úlohu v nich sehrála právě jeho cesta do Berlína před koncem druhé světové války. Přesně v duchu Mirkova životního moudra: „Život je přesný součet náhod.“ (…)

Miroslav Náplava, 5. 12. 2021, Deník N (kráceno)

Tomáš Měšťánek

(20. dubna 1951 Březolupy – 30. ledna 2021 Uherské Hradiště)

Studium: Střední uměleckoprůmyslová škola v Uh. Hradišti (1966–1971, obor: užitá a dekorativní malba v architektuře a propagaci, J. Blažek, K. Hofman), grafická speciálka při SUPŠ v Uh. Hradišti (1970–1971), Akademie výtvarných umění v Praze (1971–1976, ateliér figurální malby, Karel Souček) • Člen: Jednota výtvarných umělců v Praze (od r. 2003). Jeho práce jsou zastoupeny např. v Moravské galerii v Brně, v Galerii Slováckého muzea v Uherském Hradišti, v Galerii výtvarných umění v Hodoníně, v mnoha soukromých sbírkách po celém světě.

Skutečných malířů je málo, alespoň těch pravých, nefalšovaných, ne mediálních stážistů. Tomáš Měšťánek byl jedním z těch ryzích malířů s velkým M. Svým životním osudem jakoby vystřižený z hrabalovských povídek.  Byl malířem – figuralistou, který se orientoval na výrazové pojetí malby, založeném na smyslovém přístupu k tématu, tvarové modifikaci a uvolněném malířském způsobu práce. Perfektně ovládal médium obrazu, tradiční malby s přívlastkem expresivní. Pro jeho práce, od počátku zaměřené na člověka, byl typický důraz na intenzivní barevnost diktovanou výhradně subjektivně, na sumární linie a kontury, abstrahující zjednodušování a deformace. Stavil na skutečném prožitku a obsahovosti, syrovosti námětů, nikdy nic neidealizoval. Zaznamenával náhodný okamžik, atmosféru, zobrazoval stav věcí a světa, ve kterém žijeme své tragikomické životy.

Studium na Akademii výtvarných umění ukončil v roce 1976, tedy v době normalizační šedi, dusící české umění oprášenou metodou socialistického realismu. V neoficiálních polohách se však i v těchto podmínkách dařilo několika umělcům střední a mladší generace reflektovat a rozvíjet progresivní proudy mezinárodní výtvarné scény, které v českém prostředí zdomácněly v průběhu relativní svobody let šedesátých, z nichž připomeňme alespoň informel, neofigurativní tendence, novou citlivost a různé modifikace konkrétního projevu. Měšťánkův robustně založený talent násobený skvělou intelektuální výbavou však lákavým svodům programově či formálně definovaných programů nikdy nepodlehl. Od počátku profesionální umělecké dráhy ho přitahovala osudovost lidského bytí, problém samoty v žitém čase a sociálním prostoru. V jeho případě šlo o jakousi existenciální deziluzi, která však v Měšťánkově pojetí neměla nostalgickou, imperativní nebo didaktickou povahu. Byla výtvarnou reflexí reality malířova vlastního bytí, kterou často ironicky hravě karikoval.

Paradoxy mezi svobodou jedince, společenskou existencí, relací kulturních i humánních hodnot naléhavě vnímal již v době svého konvencí nespoutaného bohémství. Bujaré noční anabáze Hradištěm, Prahou či Olomoucí pro něj byly žitou učebnicí lidské psychiky a sociální existence – individuální i společenské podstaty lidství, která byla dominantní složkou jeho uměleckého programu. Byl mimořádně vnímavý glosátor absurdních poloh lidského myšlení a jednání. Opojení mocí, materiálním blahem a jinými ikonickými ideály, které charakterizují naši digitálně globální současnost, konfrontoval s citovou vyprahlostí a ztrátou přirozených lidských hodnot. Charakteristickým rysem jeho obrazových příběhů byla a je dějová vypjatost artikulovaná v polohách ryzí výtvarnosti. Pateticky znělá barevnost, expresivní deformace figur, věcných elementů i obrazového prostoru také evokuje vášnivou spontánnost malířského přednesu, který však nikdy neztrácí výrazovou přesvědčivost a bravuru řemeslného výkonu. Právě hloubka prožitku vlastního bytí, dokonalá profesní průprava, pevná filozofická i morální východiska malířova tvůrčího programu jsou vlastnosti, které řadí jeho uměleckou produkci k vrcholným výkonům současné české figurálně orientované expresivní malby.Jeho myšlení a povaha v sobě spojovaly smysl pro humor a sebeironii, citlivost — a současně naprostou nekompromisnost, neústupnost, ostrý sarkasmus, či vyjádřený projev pohrdání vůči věcem i lidem, u kterých identifikoval selhávání v základních principech. Nebál se jít do názorových konfliktů a provokací jakýchkoli podob. Do svých obrazů okamžiky takového typu vyhledával a „sbíral“. Jeho tvorba reprezentovala kritické myšlení v akci, neúctu nebo averzi vůči řadě autorit, nepodvolování se okolnostem, příležitostem i pragmatickým volbám při cestě za poznáváním sebe sama a skutečnosti…

Barva a figura, posedlost, vize obrazů, které musí namalovat, tím především byly prostoupeny „všední“ dny života Tomáše Měšťánka.  Jeho ateliér, to byl gejzír barev, vzpoura proti nicotě, kaleidoskop příběhů a situací, ale hlavně aréna, kde se odehrávaly stále nové a nové zápasy. Ve vzduchu se kromě zvláštní směsice vůní barev, terpentýnu, kouře cigaret neslo napětí zápasu, který se tu znova a znova odehrával...neopakovatelný, nenahraditelný.   

Milada Frolcová

Vlasta Grycová

(9. února 1943 Květná – 20. července 2021 Strání)

 VLASTA GRYCOVÁ BYLA ÚŽASNÁ ŽENSKÁ 

Legendární zpěvačka Vlasta Grycová se vepsala do mnoha srdcí nejen k vůli písničkám. Ale i kvůli své osobnosti a nevídanému člověčenství, které okouzlilo každého, s kým se setkala. Neznám nikoho, kdo by ji neměl rád...

I já jsem podlehla kouzlu její osobnosti a během několika návštěv se z nás na dlouhé roky staly přítelkyně. Vždycky mě s úsměvem vítala ve dveřích svého domku a srdečně objala. Ráda tě vidím! Jak se mají děti? A co Pavel? Co malučký bubeník? A co kultura na Slovácku? Povyprávěj...

Pokaždé mě dostalo, jak byla tato ikona a legenda, před kterou se klaněli snad všichni slavní primáši skromná. Na nic si nehrála. Byla skvělá zemitá ženská z podhůří Javoriny, která žila stejně jako všichni na dědině. S manželem Pepikem a dvěma dcerami bydlela ve Květné, ale nikdy nezapomněla na dětství ve Strání. Až do důchodu pracovala jako malérečka ve sklárnách a kromě folkloru a zpívání, ji naplňovalo také domácí hospodaření. Ve volném čase prošlapala boty na kopanických stezkách. Milovala svoji rodinu, přátele a pro každého by udělala všechno, co bylo v jejích silách. Takových lidí je na světě málo...

Při poslední návštěvě byla pohublá, trápila ji bolavá noha a měla pohaslý výraz v očích. Jakmile však zavzpomínala na manžela Pepika, dětství, rodinný život ve Strání - Květné, na sklárny, Hradišťan, Olšavu, Broln, Netátu a rodinné muzicírování, staré i současné přátele, opět se při vyprávění domkem nesl zvonivý, nakažlivý a srdečný smích.

Přijela jsem na hodinku a jako obvykle zůstala celé dopoledne. V pokoji voněla káva a při povídání o životě nám spolu bylo dobře. Ani jedna jsme však netušily, že je to naposled...

Odešla v 78 letech a nedokážu si představit, kdo by ji mohl nahradit nejen jako zpěvačku, ale i jako člověka...

Při vzpomínce na Vlastu se mi vždycky vybaví „straňanská svatba“ v brodském muzeu, kde rozverně zpívala a tančila s obrovskou peřinou na zádech. V zákulisí jsme se pak spolu chechtaly tomu, že nemůže popadnout dech, jak divočila. Naopak kopanické balady a milostné písně v jejím podání mě vždycky sevřely u srdce. Její srdcová byla piesnička Na jednej dolině. „U téj dycky bečím," omluvně si zpěvulenka Vlasta utírala slzy...

A já teď bečím a svírá mě u srdce, že už ji neuslyším, neobejmu ani nepotkám...

Iva Pašková