KVĚTA FIALOVÁ
(1. září 1929 Veľké Dravce – 26. září 2017 Praha)
Moje milá Květo
(promiň za to oslovení, říkali jsme si daleko osobněji, ale přece jen to budou číst i nám neznámí lidé, a ti na naše intimnosti možná moc zvědaví nejsou),
prý mám napsat vzpomínku na Tebe. Jednu. Vůbec nevím, jak na to, protože od konce září, když jsi odešla, na Tebe myslím pořád a vzpomínek je na knihu. Asi by na to měly být zážitky profesní. Jak ses připravovala na role, jak jsi o nich přemýšlela, jak jsi hledala vztah k divákům. Už tě slyším, jak říkáš: „Miláčku, to má být něco intelektuálního? Jako třeba když se v divadle zkouší Ibsen? To bývá někdy tak intelektuální, že by to ani Ibsen nechápal.” Ano. Asi něco takového, i když pořád ještě myšlenky neumím srovnat a uspořádat.
Vždycky jsem tě obdivoval za neuvěřitelnou profesionalitu. Vzpomínám si, jak jsi mi ráno často volala a říkala: „Celou noc jsem nemohla spát, tak jsem si opakovala texty.” Hráli jsme spolu stovky repríz nejenom Harolda a Maude, ale i Oskara a růžové paní a nakonec i komedie Popel a pálenka. Vím, s jakou posvátnou úctou jsi na jeviště vždycky vstupovala. Člověk by si myslel, že po šedesáti letech u divadla ti to tak mimořádné nepřijde a opak byl pravdou. Bývala jsi před každým představením nervózní. „Vždycky za to, že můžu být na jevišti, těm nahoru děkuju.” No vidíš a teď tam nahoru každý večer děkuju já tobě.
Vzpomínám si také, jak jsi nikdy neměla hvězdné manýry, a že bys na ně měla nárok. Když ti pro-dukce zavolala, že pro tebe přijede v osm, aby Tě odvezla na natáčení, v sedm padesát jsi už stála u okna a čekala na auto. V tašce připravená svačina, kdyby byl den dlouhý a voda z vodovodu. „Jsem voják života,” říkala jsi také.
Milovalas diváky a nikdy bys je neošidila. Že bys některého odmítla, že by ses s ním nechtěla vy-fotit? „Nemám ráda ty kolegy, kteří, když k nim někdo přijde kvůli fotce, dělají, že tam nejsou. To jim vždycky říkám: uvědomte si, že bez diváků bychom nebyli.” A také jsi poctivě podepisovala fotky. Všem. I těm, kteří ti napsali a nepřiložili obálku se známkou. Mělas v šuplíku vždycky štos prázdných obálek a archy známek. Každou chvíli jsi chodila na poštu kupovat nové, protože těch žádostí ti chodilo do poslední chvíle opravdu hodně.
S obrovskou chutí ses také pořád zajímala, co zrovna u nás ve Slováckém divadle zkoušíme. „Brechta? To budou babky chňapky zděšené, co? Ony by měly nejradši pořád jen operetky. A přitom jsou to ty největší blbosti, které herci moc rádi nemají. Babky by si rády daly koňáček a jen tak pokukovaly. Občas si u toho i zdřímnou. Víš, kolikrát jsem viděla spící diváky? Ale jsem za to ráda. Někdo chodí k doktorovi, cpe se prášky a nic. A já uspím člověka. Brecht je pro ně moc intelektuální.” A když jsem ti tenkrát řekl, že onu Brechtovu Svatbu hrajeme v neoprenu, odpověděla jsi: „Ježišmarija, to nemůžete dýchat. To jste jak zavření v krabici. Tam se vám na kostýmu nic nepohne, že? To v tom můžeš mít okýnko raz dva. Hraješ, hraješ, máš okno, ale do úplně jiné krajiny. Myslíš si, že jsi v Paříži a přitom jsi ve Vladivostoku.”
Taky jsi byla vždycky vstřícná k médiím. Obdivoval jsem tě, protože v novinách často psali úplné blbosti. „Když oni nic jiného neumí, tak jim to přejme,” nenechal ses vyvést z míry, i když sis o sobě přečetla věci, které sis nezasloužila. Vlastně s tebou aspoň na první pohled nehnulo nic. „Volali mi nějací novináři a ptali se mě na podzim života. Tak jsem jim něco povídala a oni na to, že to už znají. Jsou úplně blbí. Když si něco myslím, tak to řeknu. Přece nebudu povídat něco jiného jen proto, že už to slyšeli. Tak ať se zeptají Bohdalky. Ta si myslí něco jiného.”
Je toho tolik, o čem bych mohl psát, na co bych mohl vzpomínat. A budu. Milá moje, děkuju za všechno.
Tvůj Josef Kubáník