JITKA NOVÁKOVÁ
(5. listopadu 1969 - 20. února 2023)
(…)
Jitka nás opustila uprostřed střemhlavého letu, kterým její život bezesporu byl. Ten let však měl jasný směr a měl cíl. Každý páteční večer dávala dětem možnost se setkávat, smysluplně trávit čas a nespočet jich takto přivedla k folkloru. Ty odrostlé pak podnítila k obnově a udržování tradic, aby napříč generacemi vzbudili zájem o zdejší společenský život a kulturu.
Carpe diem, byla její písnička na rozloučenou. Využij dne. A tak se k tomu na dvacet let ještě postavila do čela obce jako starostka a místostarostka, aby toto životní krédo naplnila po okraj; nebo vlastně až přes něj. Toto všechno navíc uměla dělat s humorem jí vlastním. Vtipně dokázala glosovat místní život ve scénkách na hodových pásmech, na pochovávání basy, při moderování všemožných akcí nebo ve Srandohledu, který jsme z celého zpravodaje čítávali asi nejradši.
Odkaz, který Jitka v Popovicích zanechala, si zaslouží zůstat zachovaný. Nejenom ze samotné úcty k ní, ale i kvůli nám samotným a těm co přijdou po nás. Jinak to radostné slunce nad námi, přesně takové, jaké má Popovjánek ve znaku, vystřídá šedivá prázdnota.
Jitko, děkujeme ti, že jsme se tolik let mohli na tomto sluníčku hřát.
Tobě, ať věčné slunce svítí.
Z řeči starosty obce Martina Slováčka na pohřbu Jitky Novákové v kostele P. M. Růžencové v Popovicích, 3. 3. 2023.
Žijme každý den, kdo ví, jestli není poslední...
Kolik z nás si navzájem slibuje zastavení, kávu, návštěvu? Společnou chvíli odkládáme, neustále nám připadá něco důležitějšího. A pak nastane den, kdy ten druhý odejde navždy a vám zůstanou jen oči pro pláč...
Přesně to se nám stalo u Jitky Novákové z Popovic, se kterou nás pojilo nejprve pracovní a později i osobní přátelství, které trvalo více jak dvacet let.
Jitka Nováková stála dvě desítky let ve vedení obce. Kromě své práce starostky a místostarostky sdružovala lidi a snažila se spoluobčanům vytvářet v obci příjemnou atmosféru...
Založila folklorní soubor Popovjánek, kterým za víc jak čtvrt století prošly stovky dětí. Mnohé z nich pokračovaly ve SPOT Slunéčko a v dospělém Popovjanu. V mladých lidech probudila lásku k folkloru, tradicím a k sounáležitosti s obcí, kde vyrůstali. Popovjánkoví odchovanci jsou často přátelé na celý život...
Jitka se svými svěřenci udržovala liturgické zvyky a založila nové tradice, jako je Řemeslný jarmark, krojový ples, Svátek matek, setkání u hrušky, akce pro Klub žen, seniory a mnohé další. Vymýšlela choreografie na hodová pásma, plesy a polonézy. Založila a vedla obecní zpravodaj. Stála za proměnou Amfíku Bukovina. Pořádala dětské letní tábory a aby toho nebylo málo, v noci byla schopná napéct dětem buchty k snídani při nocování v knihovně... To všechno a mnoho dalšího dělala a organizovala Jitka Nováková, máma dvou dcer Petry a Radky, babička tříleté Anežky a manželka Jirky.
Byla extrémně obětavá, neuměla říkat NE, proto se někdy stávalo, že ji rodina víc vídala na akcích než doma. I přes všechny činnosti pro veřejnost byla tou nejlepší a nejzábavnější maminkou, babičkou, kuchařkou a hostitelkou, ...
Jitka Nováková byla inspirativní v mnoha směrech. Vždy měla otevřenou náruč, pro každého dobré slovo a plné kapsy legrace. Do všeho šla naplno a tajila, že jede nad rámec svých zdravotních možností. Šílené tempo, které nasadila, bylo příčinou jejího brzkého a nečekaného odchodu ve věku 53 let.
Poslední večer organizovala s Klubem žen Maškarní ples. Zkolabovala uprostřed kulturního dění a přátel. Nikdo z přítomných tehdy netušil, že odchází navždy.
Její místo zůstane prázdné a nenahraditelné. Těžko se najde člověk, který by na úkor vlastního JÁ, zadarmo a s takovou obětavostí věnoval čas ostatním...
Byla duší Popovic a podle toho také vypadalo poslední rozloučení. Na poslední cestě přišla dlouholetou starostku doprovodit kromě rodiny také tisícovka přátel a známých z obou stran hranice.
Iva Pašková
PAVEL TAUSSIG
(2. července 1949 Olomouc - 24. srpna 2023)
„Začalo to na jaře před 33 lety na přijímačkách v Olomouci. Filmový historik Pavel Taussig se mne ptal na knížky, filmy, divadlo. A pochválil také naši pěknou hradišťskou češtinu. Pak mne, sám absolvent Univerzity Palackého a rodák ze Zábřeha, učil a byl nám studentům laskavým rádcem. A pak se stal přítelem a kamarádem a ve Vinohradské U lisu mi dávno nabídl tykání.
Už toho víc nebude... Jen vzpomínky. Včera jsme se s Pavlem v Praze rozloučili a na ty roky setkání, povídání, pořadů, zajímavých historek i zcela zásadních postojů a jasného oddělování hrdinů a padouchů, nejde zapomenout.
V krátké době je to s Jiřím Černým druhý důležitý muž české a československé kultury, s nimiž mi bylo dáno přátelit se a kamarádit a kteří do Uherského Hradiště přiváželi bohatá setkání s historií, kulturou, hudbou, filmy, příběhy lidí a ... S vámi.
Přemýšlím, jak je v dohledné době v Hradišti důstojně připomenout. Věnujte jim prosím vzpomínku a poděkování i vy.“
Tímto krátkým zápisem poslaným do světa internetu jsem se 1. září 2023 loučil poněkolikáté s Pavlem. A loučil jsem se s ním znovu také nedávno při cestě na každoroční předvánoční setkání vysokoškolských spolužáků na Svatém Kopečku u Olomouce. Tento výjimečný znalec kinematografie, který stál mimo jiné za námětem oscarového Kolji, se k nám, svým dřívějším studentům a současným parťákům, někdy připojil osobně, častěji jsme na dálku v průběhu večera společně prokecali desítky minut za pomoci videoslužby. Při tom minulém povídání zněl posmutněle a melancholicky. To jsme u něj, jako u bodrého společníka a vášnivého debatéra, který vždy současně projevoval vřelý zájem o ostatní, neznali. Stejně, jako jsme nevěděli to, co on už asi věděl nebo tušil…
Pavel měl k Uherskému Hradišti a Slovácku obecně velmi vřelý a blízký vztah. Jezdil sem už na začátku osmdesátých let při první několikaleté éře Letní filmové školy v našem městě a pak samozřejmě i poté, co se zasloužil o její vrácení sem o desetiletí později. Znal se s mnoha místními zájemci o historii filmu, ale také s mnoha lidmi z cimbálových muzik a folklórních skupin. Miloval naše písničky a vždy se mne vyptával, co dělá ten z kudlovické Lůčky, co ta z Hradišťanu.
A jezdil sem pak často také mimo letní období. Lákal jsem ho na setkání se studenty na gymnáziu, rád uváděl představení Zlatého fondu, udělali jsme spolu dokonce i večerníčkovský program pro děti z mateřských a základních škol! Na Portale jsme s diváky rozebírali kontroverzní televizní Bohému nebo uváděli do života jeho knihy. Ať už se týkaly filmové historie, životopisů herců nebo obecně zajímavých osobností naší historie. Pavel byl v hodnocení dějin a dějů nekompromisní. Neomlouval naše švejkování nebo čecháčkovství, nezjednodušoval, nehladil po srsti. Ale stejně tak jasně a užasle vyzdvihoval skutečná hrdinství osob známých i neznámých. (Ostatně jedna z jeho knížek se jmenuje Neznámí hrdinové a s velkým obdivem a v protivě proti běžnému postoji většiny národa, že nemáme v dějinách hrdiny a vzory, přinesla čtivé příběhy o skutečných hrdinech. Zapomenutých a zdánlivě neviditelných.) Stejně nekompromisní a spravedlivě přísný až „k nasrání“ (sic!), jak často v osobních rozhovorech říkal, byl i na kroky politiků a na to, jak se společností prospěchářsky zacházejí, namísto toho, aby jí dávali vizi, cíl a hodnoty. On sám, syn vojáka od Tobruku, který dostal přímo od anglického krále pověření cvičit britskou armádu, své hodnoty měl. A uměl je předávat.
Začalo to na jaře před 33 lety na přijímačkách v Olomouci.
Josef Korvas