KRISTINA BERANOVÁ (MADĚRIČOVÁ)
(21. 9. 1970 – 17. 6. 2016)
Milá Kristo,
teď si uvědomuji, že je to vlastně první dopis v životě, který Ti píši. Ne, že by k tomu dříve nebyla příležitost, ale ve víru každodenností na to nezbýval čas, mnohé jsme řešili telefonicky či elektronicky, zkrátka v duchu doby, co nejrychleji. Až teprve teď, v klidu a tichu, kdy už nikam nespěcháš, se dívám na Tvoji fotografii – usmíváš se a máš hluboké oči vědmy, jakoby jsi předjímala a sdělovala sladkobol svého osudu – Ti píši a snažím se pojmenovat neuchopitelné silokřivky vztahů a vzpomínek, které si člověk uvědomí, až už ten druhý tu není…
…jak jsi u nás v Brně bydlela jako mladinká posluchačka konzervatoře a my jsme mohli s mojí ženou a Tvojí sestrou Martinou navštěvovat vaše studentská představení ve studiu Marta a fandit vašemu nadšení – to očekávání časů příštích bylo snad to nejkrásnější… tak trochu zpovzdálí, ale pozorně, jsme sledovali, jak jsi s velkými nadějemi a uměleckými vizemi odcházela na DAMU do Prahy … obdivovali jsme Tě, jak jsi prožívala vnitřní umělecký boj o pravdivost svého hereckého vyjádření a v tomto duchu odolala lákavým, ale umělecky bezcenným nabídkám „komerčního světa“ …a těšili jsme se, jak ses pak mohla plně realizovat v divadle Na zábradlí a současně také v divadle Buchty a loutky… a opravdovou radostí byly pro nás v posledních letech vaše prázdninové pobyty u nás ve Starém Městě s Tvým manželem Radkem a dětmi…
…s obavami jsme tušili, že Tvůj boj se zákeřnou nemocí nebude mít šťastný konec, přestože jsi v životě tolikrát zvítězila nad mnohou nepřízní osudu … a plakali jsme, když Tě při posledním rozloučení v bazilice sv. Markéty v Praze vyprovázel dlouhý potlesk Tvých hereckých kolegů a všech zúčastněných.
Milá Kristo, dovol, abych ti poslal, a k veršům Tvého milovaného básníka Bohuslava Reynka připojil, verš mého oblíbeného Jana Skácela:
„Stále jsou naši mrtví s námi
a nikdy vlastně nejsme sami…“
S úctou vzpomínají Tvůj švagr Jiří Pavlica s manželkou Martinou